Život v plnosti II. (P. Vojtěch Kodet)

(Druhá přednáška na téma "Život v plnosti" byla pronesena v rámci třídenní rekolekce v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě ve dnech 30.4.-2.5.2010.)

 

Ježíš přišel, abychom měli život v hojnosti... v plnosti...

V člověku se hned ozve: Co ale takový kříž? Nemáme na tomto světě trpět a tak si zasloužit věčný život? Nebo ten život v plnosti ...to myslíte jako tady na zemi nebo až potom na onom světě?

Protože oni chtějí být šťastní dnes a ne až na onom světě...

My víme, že člověk vlastními silami nemůže být šťastný ani tady ani na věčnosti. Všechny ty touhy, které Bůh do našeho srdce vložil, být šťastní už i tady a teď a žít naplno a celou věčnost... ty touhy v sobě zahrnují i naši touhu po lásce, po přijetí, po úspěchu, být šťastní...
Je to takový odlesk té touhy po ztraceném ráji, protože člověk byl tak stvořen, aby byl šťastný,  žil z Boží lásky a na jeho lásku odpovídal... Ráj je pokoj lidského srdce, které zakouší, že je milováno naprosto bezpodmínečně, vášnivou láskou Boží.

Ono to není tak jednoduché, my si to přejem, ale ty nejhlubší touhy jsou zasuté tím, co každodenně prožíváme...lidi jsou zklamaní, ...když se vztah, kterému dali důvěru, rozbije... zůstane tolik bolesti... a když lidi prožijí mnohá zklamání, těžko jim dáváte naději. Mají pocit, že to, co říkáme, jsou líbivé řeči, že život je bolest a zklamání a musíš si ten život zařídit sám...

Častokrát je to tím, že člověk ty touhy, které v sobě má po plnosti života zaplácne něčím jiným, zvolí si nějakou náhražku, kterou vyplní to prázdno v sobě a nemá jakoby dost trpělivosti čekat na ten správný vztah a nechat ho dozrát. Velkým pokušením mladých lidí je utrhnout si z toho stromu života hned, ne jak říká Pán Bůh, ale jak chci já, potěšit se... a tak se člověk dostane do stereotypu... ale člověk je narozený pro jiný věci. Ale jakmile člověk v sobě zabije nejhlubší touhy, tak přestane žít a začne živořit...

Je důležité, aby se člověk nespokojil s přežíváním... je to z toho, že člověk neví, že ty touhy, které v sobě má, může naplnit jen Bůh. Ta touha člověka žene dopředu... Je dobré, abychom to srdce neubili jenom tělesnými věcmi, nezotročili, abychom ho nechali žít a neobětovali na oltáři té všednodenní rutiny...

Když se srdce zavře, nebo je moc bolavé a zraněné, tak my pak navenek s tím Pánem Bohem ty věci děláme, ale nic se v nás nehne, nic nám to nedává. Odsoudili jsme svůj život do oblasti náboženské povinnosti. Ale to má být předmět touhy, stejně jako lidský vztah. A když se lidi přestanou stýkat na úrovni srdce, tak jak to skončí...? zavedou kompromisy... A kolik lidí takhle žije? Ti lidi zabili své srdce. Ale Pán nechce být předmětem naší povinnosti ale touhy.

Kdo z nás by chtěl být pro partnera předmětem povinnosti?  Jak má být Pán Bůh spokojený, že za ním chodíme, že jsme si to stanovili jako povinnost, když On touží po našem srdci...

My se musíme učit těm svým touhám rozumět. Protože naše touhy nás často zavedou do slepé uličky. Když se s Ježíšem nebavíme o tom, po čem toužíme a nemodlíme se, tak se stanou dvě tragické skutečnosti. Ta první, že ty touhy po časných věcech, vezmeme jako ty nejhlubší a zůstaneme u nich, a nebo si ty touhy budeme chtít naplnit sami... obojí je hodně špatně.

To je tragédie, když se člověk rozhodne vyplout na moře a skončí u kaluže na náměstí... v domnění, že je to moře, ke kterému směřoval... Touží po lásce, ta touha je v každém z nás a myslí si, že když se s nějakou holkou večer pomazlí, že to je ta láska.

Všechny tyhle věci toho člověka vzdalují od té touhy, kterou má na dně srdce a ubíjejí, berou mu naději. Proto je tak důležité nespokojit se s tím, co je na první pokus k dosažení, co můžu mít hned a z čeho mě bolí hlava... Je důležité jít dál a živit v sobě ty touhy po skutečném dobru, kráse a po opravdové lásce a to svoje srdce kontrolovat. Písmo svaté říká, střež a chraň své srdce, protože z něho vychází život. To znamená nepouštěj to srdce na procházku bez rozumu, buď s ním. A současně, když jsi na cestě putování..., tak nechtěj hledat zase bez toho srdce...

Nejdůležitější věci jsou nám dány darem jako milost, ...máme prosit a s důvěrou čekat a věřit Kristu, který slíbil, že nám dá plnost života... že si to nemusíme, když dlouho nejde, zařídit sami. To nefunguje.

Ono totiž vytrvat na té cestě pod vedením Božím, není jednoduché. Ono to vyžaduje najít si každé ráno čas na kontakt se svým srdcem... naučit se první chvíle věnovat Bohu a probudit i to svoje srdce. Když ho neprobudíš, tak se budeš setkávat s lidmi a nebudeš se s nimi setkávat... Když pak přijde člověk, který potřebuje, abys mu věnoval 5 minut, tak najednou není, protože nejsme zvyklí se setkat. Protože se setkáváme buď na rovině srdce nebo se nesetkáváme vůbec. Ale žít na rovině srdce to trošku bolí, člověk je zranitelnej, on vám tam občas někdo šlápne...

Ale ono je pořád lepší být člověkem, který miluje, je zranitelný a prosí za uzdravení... než být člověkem, který si vystačí sám a nikoho k životu nepotřebuje. Zavřít srdce, to znamená zemřít. Ale lidi se někdy brání právě těm zraněním... některá zranění jsou zbytečná a my si je způsobujeme tím, že se nezorientujeme dobře v touhách svého srdce, že si s Ježíšem o tom nepopovídáme a že dáme přednost těm touhám povrchním. A to není o tom, že by Bůh žárlil, že mám touhu přízemní a světskou, že chci mít někoho, kdo mě má rád, že chci mít přátele... to je normální... jenomže když těmhle touhám podřídí úplně všechno, tak mine to nejdůležitější.

Ježíš se ptá slepce: "Co chceš, abych pro Tebe udělal?" To je absurdní... ale ten člověk si to musel formulovat, před druhými vyslovit a stát za tím. On musel v sobě se jasně rozhodnout... pak to má váhu. A Ježíš toho člověka nejen uzdravil, ale dal mu dar víry...

Ježíš se zajímá o touhy, které máme, on nám chce dát i pro tento svět, ale natolik, aby nás to nezavřelo pro věčnost a v tom je to drama ze strany Boží. Pro Boha by nebylo problém, dát nám tady a teď všechno, ale copak to nevíme, že člověka nejvíc kazí úspěch, mnoho peněz? To je něco, co ho úplně odvede, co způsobí tvrdost jeho srdce, že nakonec Boha vůbec nehledá.

My se stydíme za ty touhy, které v sobě máme. Dokud je nevyslovím, tak si budu myslet, že jsem svatej, že já mám jenom ty touhy milovat Pána Boha.

Lidi chtěj, udělat zkoušku, ...věřícího kluka, dovolenou u moře, někdy na horách... Ty touhy jsou někdy protichůdné, on to Pán Bůh nemá jednoduché... jeden chce zalít zahrádku, druhý se chce opalovat... celibátníci si říkají, proč by nemohli mít ženu, ženatí si říkají, ti celibátníci to nemaj špatný... Často nám Pán dá, po čem toužíme, ale především nám chce dát sám sebe...

Když se vám ten partner chce dát, tak vám chce dát i všechno ostatní, ale když budete mít zájem jenom o ten jeho byt, tak pokazíte všechno. Ale lidi často chtěj od Pána Boha dary, požehnání, uzdravení, a pak dovolenou u moře, zkoušku... a Bůh nám chce dát všechno, ale chce nám dát ještě víc, chce nám dát sebe. A člověku někdy dlouho trvá, než se naučí dobře rozlišovat ty povrchní touhy svého srdce a když upřednostní tu touhu nejhlubší a nenechá si ji zkalit a naházet do ní kamení. Pán Bůh má pro nás připraveny obrovské věci. Tím, že se nám dává, nás zbošťuje, pozvedá nás na svoji úroveň...

Ježíš nejen že mi odpouští, ale dává mi podíl na své lásce, vztahuje nás do toho svého životního projektu... Protože my zatím mluvíme o tom, jak je důležité zakusit, že jsme milováni a naučit se na tu lásku odpovídat. Ani tím, nejsou všechny touhy člověka naplněny. My jsme stvořeni, aby ta naše láska byla plodná... je to tak i ve vztazích, manželství bez dětí je zvláštní manželství, ne že by neměla hodnotu láska těch partnerů... ale ta plodnost není jenom, že mají děti... Lidé, kteří žijí jenom ten vztah pro sebe a nezajímá je svět okolo, tak jim brzo ta láska dojde. Každá láska musí být plodná a proto nás Ježíš vtahuje do svého projektu...

Tak jako se ptáme, když máme někoho rádi. Co by ti udělalo radost? Někdy jsme málo citlivý, abychom to poznali jenom pohledem do jeho očí. On někdy řekne: "Přál bych si s tebou jen tak být, chtěl bych s tebou jít na výlet." A Ježíš nám řekl mnoho věcí, co by si přál a hledá ty, kteří se o to budou zajímat a kteří budou chtít nejen to, co dává, ale kteří s ním budou chtít spojit svůj život...

Nepřítelem není to, že se člověk zastaví u těch věcí pozemských, to se stane každému, že pro povrchní radosti zapomene na ty největší, pak se vrátí, je mu to líto...

Největším nebezpečím je, že člověk získá nechuť, nic ho nebaví, nikomu a ničemu nevěří, nic nechce...

Vždycky to, co mám před sebou, je víc, než to co mám za sebou... Pán Bůh nejlepší víno nechává naposled.

Touha se prohlubuje modlitbou. Láska roste tehdy, když jsem s tím milovaným, roste i touha po něm... Ve vztahu s Bohem musím mít chvíle, kdy jsem s ním, aby ta touha rostla, musím se učit modlit... on se chce se mnou setkat...

Můžeme být lidé hříšní a slabí, ale musíme dát první místo Bohu, musíme po něm toužit...

Kde chybí láska, není život, kde chybí touha, kde chybí Duch sv...

Jestli někdo je zamilovaný do Boha, tak taky snese, že na té cestě následování taky není něco jednoduché. Ale já vím, pro koho to dělám a hlavně na to nejsem sám. Kříž, který nám Ježíš připravil, nemůžeme nést z vlástní síly...

A pro nás je důležité, že všechny věci nejsou laciné, protože tím se to naše srdce ještě očišťuje, jako se řeka očisťuje tím, že jde přes ty peřeje a kameny, tak se náš život čistí, naše srdce moudří, rozšiřuje se ještě pro větší lásku, milosrdenství. Kdo nic neprožil a měl v životě na růžích ustláno, ničemu nerozumí. Ale je rozdíl, jestli je to utrpení, které mě likviduje, tíží, láme, že nakonec mě to i odvrací od Boha, nebo je to kříž, který je důsledkem mého rozhodnutí, že chci v tomto životě žít s Ježíšem, že teda budu mít jen jednu ženu nebo žádnou, a že je to cesta, na které nejsem sám a že pro tu cestu dostanu zvláštní milost Ducha svatého.

Co je to život v plnosti? Na to už si musíte každý odpovědět...