"Jedním z modelů, jak se postavit k těm těžším situacím v životě, je přístup tří kroků: Uvidět - Porozumět - Prožít.
V běžných situacích spíše vycházíme z přístupu:
Poznat - Posoudit - Rozhodnout se - Vyřešit.
Jenže ty nejtěžší situace jsou charakteristické tím, že jsou neřešitelné. Tedy aspoň neřešitelné v běžném slova smyslu. Pokud ale věřím, že věci v našem životě mají smysl, že náš život není dílem náhody, tak také tyto neřešitelné situace do něj patří a je důležité jim prostor ve svém životě dát. To je ten moment: Prožít.
Nejdřív se člověk brání uvidět to, co nezapadá do jeho vlastních představ o světě, o životě, o sobě, o druhém, o Bohu. Pak buď otevře oči a uvidí, nebo je skutečnost tak silná, že ji už nedokáže nevidět. Už to nelze ignorovat. Teď je nucen se k tomu "co nezapadá, a tím pádem nějak tlačí či bodá" postavit. Může se opět snažit skutečnost nevidět a ignorovat, nebo se ji snažit přemoci, ovládnout a vyřešit. Ale nakonec mu nezbývá, než ji prožít jako součást svého vlastního života.
Je to trochu paradoxní přístup. Většinou se lidem radí: "Netrap se tím." "Zkus zapomenout." "Zabav se něčím jiným." "O nic nejde." apod. Tento přístup jakoby říkal naopak: "Jen se vyvztekej." "Poplač si." "Ber to vážně." "Ponoř se do té bolesti."
Snad by se to dalo přirovnat k pohledu do tmy. Na první pohled člověk nic nevidí, zvláště když přišel ze sluncem prozářené zahrady, a je v pokušení říct, že skutečně nic není vidět. Ale po čase si naše oči zvyknou a začínáme rozeznávat předměty a dveře a nakonec najdeme i cestu. Je třeba vydržet určité období slepoty a nepřestat se dívat, přestože nevidíme.
Jistě je takový přístup silně spjatý s vírou. Ať už konkrétně křesťanskou, že Bůh ví, co s naším životem dělá, a že to myslí dobře. Nebo s vírou všeobecně lidskou, že život má smysl. K odvaze uvidět svoji situaci takovou , jaká skutečně je, musíme přidat také to porozumění. Tou zkušeností prožívání pak musí projít každý sám. V tom nám nikdo nepomůže.
Ono pochopení a porozumění je důležité k tomu, aby člověk realitu svého života prožíval správně. Správně může znamenat bolestně, může to znamenat pocit bezbrannosti či bezradnosti. Ale hlavně to "správně" znamená prožívat skutečnost v přítomnosti Boha. A tedy s jakousi důvěrou a nadějí.
Je třeba připomenout ještě jednu starou zásadu. V situacích, kdy jsme plni emocí, se nemají dělat žádná zásadní životní rozhodnutí. Ať už jsou to emoce pozitivní či negativní. Důležitá rozhodnutí musí v člověku dozrát a nikoliv být plodem momentální nálady.
Ještě jedno přirovnání: Když nás oslní protijedoucí auto, tak je většinou životně důležité v té chvíli slepoty neměnit směr, jet (žít) prostě jako dosud, dokud naše oči zase neuvidí na cestu."
(Z myšlenek Pavla Hofírka)
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.