"Jedním z modelů, jak se postavit k těm těžším situacím v životě, je přístup tří kroků: Uvidět - Porozumět - Prožít.

V běžných situacích spíše vycházíme z přístupu:
Poznat - Posoudit - Rozhodnout se - Vyřešit.

Jenže ty nejtěžší situace jsou charakteristické tím, že jsou neřešitelné. Tedy aspoň neřešitelné v běžném slova smyslu. Pokud ale věřím, že věci v našem životě mají smysl, že náš život není dílem náhody, tak také tyto neřešitelné situace do něj patří a je důležité jim prostor ve svém životě dát. To je ten moment: Prožít.

Nejdřív se člověk brání uvidět to, co nezapadá do jeho vlastních představ o světě, o životě, o sobě, o druhém, o Bohu. Pak buď otevře oči a uvidí, nebo je skutečnost tak silná, že ji už nedokáže nevidět. Už to nelze ignorovat. Teď je nucen se k tomu "co nezapadá, a tím pádem nějak tlačí či bodá" postavit. Může se opět snažit skutečnost nevidět a ignorovat, nebo se ji snažit přemoci, ovládnout a vyřešit. Ale nakonec mu nezbývá, než ji prožít jako součást svého vlastního života.

Je to trochu paradoxní přístup. Většinou se lidem radí: "Netrap se tím." "Zkus zapomenout." "Zabav se něčím jiným." "O nic nejde." apod. Tento přístup jakoby říkal naopak: "Jen se vyvztekej." "Poplač si." "Ber to vážně." "Ponoř se do té bolesti."


Snad by se to dalo přirovnat k pohledu do tmy. Na první pohled člověk nic nevidí, zvláště když přišel ze sluncem prozářené zahrady, a je v pokušení říct, že skutečně nic není vidět. Ale po čase si naše oči zvyknou a začínáme rozeznávat předměty a dveře a nakonec najdeme i cestu. Je třeba vydržet určité období slepoty a nepřestat se dívat, přestože nevidíme.
Jistě je takový přístup silně spjatý s vírou. Ať už konkrétně křesťanskou, že Bůh ví, co s naším životem dělá, a že to myslí dobře. Nebo s vírou všeobecně lidskou, že život má smysl. K odvaze uvidět svoji situaci takovou , jaká skutečně je, musíme přidat také to porozumění. Tou zkušeností prožívání pak musí projít každý sám. V tom nám nikdo nepomůže.

Ono pochopení a porozumění je důležité k tomu, aby člověk realitu svého života prožíval správně. Správně může znamenat bolestně, může to znamenat pocit bezbrannosti či bezradnosti. Ale hlavně to "správně" znamená prožívat skutečnost v přítomnosti Boha. A tedy s jakousi důvěrou a nadějí.

Je třeba připomenout ještě jednu starou zásadu. V situacích, kdy jsme plni emocí, se nemají dělat žádná zásadní životní rozhodnutí. Ať už jsou to emoce pozitivní či negativní. Důležitá rozhodnutí musí v člověku dozrát a nikoliv být plodem momentální nálady.
Ještě jedno přirovnání: Když nás oslní protijedoucí auto, tak je většinou životně důležité v té chvíli slepoty neměnit směr, jet (žít) prostě jako dosud, dokud naše oči zase neuvidí na cestu."

(Z myšlenek Pavla Hofírka)