Vrcholem bratrské lásky je láska k nepřátelům. A nic nás k ní nepovzbuzuje tolik, jako když vděčně rozjímáme o podivuhodné trpělivosti Kristově. Vždyť ten, jenž krásou vyniká nad lidské syny, trpělivě nastavil svou sličnou tvář slinám bezbožníků; ten, jenž pouhým mrknutím oka všechno řídí, si trpělivě nechal od ničemů zavázat oči a zbičovat boky; ten, před nímž se třesou knížata a mocnosti, si trpělivě nechal korunovat hlavu ostrým trním, trpělivě se vystavil nadávkám a urážkám a stejně trpělivě přijal kříž, hřeby, kopí, žluč a ocet. Při tom všem zůstal tichý, mírný a pokojný. Nakonec byl veden tak jako ovce na porážku a zmlkl jako beránek před střihačem a neotevřel svá ústa.


Když někdo slyší ten podivuhodný hlas plný něhy, lásky a nezměnitelného klidu, jak říká: Otče, odpusť jim, jak by hned se vší láskou neobjal své nepřátele? Otče, říká, odpusť jim. Mohlo se snad přidat k této modlitbě víc mírnosti a lásky? 
A Kristus přece přidal. Nestačilo mu prosit, chtěl i omlouvat. Otče, řekl, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Jsou sice velcí hříšníci, ale malí ve své soudnosti. Proto: Otče, odpusť jim. Křižují, ale nevědí, koho křižují. Neboť kdyby to poznali, nikdy by Pána slávy neukřižovali.


Proto: Otče, odpusť jim. Domnívají se, že je to zločinec, který porušuje zákon, rouhač, který si přisvojuje božství, svůdce lidu. Skryl jsem před nimi svou tvář a oni nepoznali mou velebnost. Proto: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.


Nuže má-li se mít člověk opravdu rád, ať se neničí žádnou tělesnou zálibou. A aby nepodléhal žádostivosti svého těla, ať celou svou touhu upíná ke kráse těla Páně. Aby pak dokonaleji a příjemněji spočinul v radostech bratrské lásky, ať sevře do náruče pravé lásky i své nepřátele. Ale aby tento božský oheň v neustálém bezpráví neochladl, ať má stále před očima své mysli klidnou trpělivost svého milovaného Pána a Spasitele.

(Ze spisu „Zrcadlo lásky“ od blahoslaveného Elreda, opata v Rievaulx)