Z kázání P. V. Kodeta při letošní konferenci v Brně na text Mt 9,1-8:

"...Každý z nás prožije v životě situace, které by si sám dobrovolně nevybral...
Jsou věci těžké, bolavé a nepochopitelné... a přesto když náš Bůh dovolí, aby se v životě člověka dělo něco těžkého, vždycky dá taky prostor pro to, aby to mohl použít k dobru, především našemu. Aby nakonec všechno dostalo hluboký smysl, který my samozřejmě ve své ohraničenosti a omezenosti nemůžeme vidět..."

Bůh chtěl Abraháma vyzkoušet... Copak Bůh potřebuje někoho z nás zkoušet?... Nám se ty události jeví jako zkouška. Bůh nepotřeboval zjišťovat, jaký ten Abrahám je, ale potřeboval dát Abrahámovi příležitost, aby očistil svoji lásku a aby se stal člověkem ještě větší důvěry a oddanosti Kristu...

Proč Bůh chce oběť? ...Protože se obětoval sám... Protože teprve když my mu všechno darujeme, on je schopen nám dát svobodný vztah ke všemu, co on dříve daroval nám. Jinak nám hrozí, že svůj život zaplníme spoustou věcí, vztahů, přestav, které nás nakonec od toho podstatného v životě odvedou a proto jsou v životě zkoušky. Ale vždycky je tu Bůh, který skrze ta těžká období, nebo těžké neřešitelné lidsky nepochopitelné životní situace nás k něčemu provádí - k novému životu, k tomu, abychom byli lidmi podle Jeho srdce. Ono to není tak jednoduché, protože to naše srdce snadno k něčemu přilne a zatoulá se...

To důležité slovo člověka je: "Tady jsem!"

...To jsou ty chvíle, které jsou Bohem připravené pro to, abychom osvědčili svoji důvěru a všechno svěřovali Bohu do rukou, pak Bůh může jednat...

Všechny jeho zázraky jsou znamením té jeho obrovské odpouštějící lásky, té moci, která může odpustit všechny hříchy. To nemůže nikdo z lidí, jenom Bůh. Problém je, že my chceme víc ty zázraky, než to odpuštění, protože nerozumíme sobě, ani Bohu, ani životu, protože nevíme, že odpuštění je ten největší zázrak, který Bůh koná a nabízí ho každý den, kdykoli poprosíme, a že právě odpuštění je cesta k tomu, abychom mohli konat to, co Bůh chce, přes všechny ty obtíže, které život přináší.

Problém je, že když se objeví nějaké těžkosti a něco se nám nepodaří, máme v sobě takový zvláštní syndrom Adamům, utíkáme od Boha pryč, místo do jeho náruče, neprosíme za odpuštění, ale snažíme se sami dát ty věci do pořádku. A když to tak dáme trochu do pořádku, tak přicházíme za Pánem Bohem a říkáme: už jsme se trochu polepšili, nebudeš to s námi mít tak těžký. Na to Pán Bůh nečeká. On čeká, že přijdeme s hříchem. Že to nebudeme sami napravovat, že to nebudeme obhajovat, ani vysvětlovat. Bůh nepotřebuje vysvětlení, on zná naše srdce a ví, že jsme hříšní a budeme hřešit hned, když se vyzpovídáme, znovu. On chce, abychom ho jako hříšníci milovali, abychom ten hřích nenatírali ani na červeno, ani na růžovo, ani na bílo, ale abychom jako hříšníci k němu chodili a dovolili mu, aby nám odpouštěl. Abychom nedovolili, že ten hřích bude narušovat náš vztah s ním.

Protože co se stane, když se snažíme sami nějak omluvit, vysvětlit, nebo tím, že se tzv. napravujeme, tak dát do pořádku, že nakonec nám to pokazí ten náš vztah s Bohem, že si budeme myslet, že k Bohu můžeme až teprve budeme dokonalí, když se snažíme, že Bůh po nás chce na prvním místě dodržování nějakých přikázání. Bůh není zákon, Bůh je láska a on přišel, aby nás právě tím každodenním omýváním z našich hříchů, omýváním tou drahocenou krví svého syna, aby z nás činil své syny, schopné projít každou životní zkouškou a utrpením, abychom nespoléhali na sebe, ale na Něj.

Dovolme Pánu, aby vstoupil do života každého z nás s tím vším, co prožíváme, nechtějme svůj život řešit sami, ale zvěme ho a dávejme se mu do rukou se vším, co prožíváme, i s těmi slabostmi a hříchy. Naučme se Bohu říkat: "Tady jsem..., takový jaký jsem. Ale miluji tě a jsem tu pro Tebe a moc si vážím toho, že ty jsi tu pro mě a společně tím životem projdem ke slávě Boží."


(Kázání P. Vojtěcha Kodeta z 6. 7. 2017 na KCHK v Brně v celém znění k poslechu zde)