"Buď pánem své vůle a otrokem svého svědomí."
(chasidské rčení)

Myšlenka na den převzata z facebookového profilu Papežských misijních děl

 

Nedávno jsem měla tu možnost být v katedrální kapli na mši sv. a slyšet promluvu P. Z. Wasserbauera na evnagelium Lk 18,9-14, kde Ježíš vypráví podobenství o farizeovi a celníkovi:


"Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: `Bože, buď milostiv mně hříšnému!' Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

Běžně si moc myšlenky z různých kázání nepamatuju, ale tyhle mi utkvěly v hlavě: :-)

V čem se zásadně lišil farizeus od celníka? Kromě toho, že jeden stál asi vpředu a jeden vzadu... Měli každý jiné svědomí. Farizeus klidné a uspokojivé, ale celník velmi neklidné a výčitavé, protože si byl vědom svých hříchů, které tížily jeho duši.

Svědomí totiž znamená pro duši to samé, co fyzická bolest pro tělo.

Je velmi potřebná, i když nepříjemná, signalizuje nějaký problém, že něco v těle není v pořádku, že něco nepracuje tak, jak by mělo. Dává nám jasně najevo, že bychom s tím něco měli dělat, zajít k lékaři a snažit se odstranit příčinu bolesti, ne ji jenom utlumit, abychom ji necítili. Pokud bychom necítili bolest, ani bychom nevěděli o tom, že se nám v tělě něco porouchalo. Kdybychom si bolesti nevšímali, mohlo by to dojít až tak daleko, že by naše tělo selhalo a my bychom zemřeli.

Podobně svědomí nás upozorňuje, pokud není něco v našem životě v pořádku. Když máme nemocnou duši hříchem, ozve se naše svědomí. Bývá to nepříjemné a stejně jako bolest, bychom svědomí nejraději necítili a umlčeli. Mohlo by se ale stát, že bychom ani nevěděli, že je naše duše nemocná. A tak jak neléčená nemoc těla vede ke smrti, tak neléčená nemoc duše samotnou duši zabíjí.

Nechme tedy mluvit naše svědomí a všímejme si, co nám naznačuje, na co nás uzpozorňuje a choďme k Lékaři duše, který jediný může uzdravit, pokud k Němu příjdeme a řekneme, kde nás to "bolí". Jedině tak se můžeme vrátit domů ospravedlněni a uzdraveni stejně jako ten celník.