"Možná někdo nemá rád svůj charakter... ale většinou zápasíme s tím, co souvisí s naším tělem... To nejstupidnější je, že lidé zápasí s tím, jak na venek vypadají a pak taky s naší tělesností. S tím, jak se to naše tělo projevuje. Jak ho neumíme ukáznit... A my jsme tak závislý na tom, jak se na nás druzí dívají, chceme, abychom se jim líbili, aby nás přijali a když se nám toho dostane, máme pocit, že se můžeme mít rádi.

... Náš Bůh se stal tělem, ... vzal podobu člověka, přijal lidské tělo a to tělo, ve kterém žil Bůh na této zemi, je tím místem, kde se s ním setkáváme...

Pán proto, abychom se s ním mohli spojit v našem pozemském životě, ustanovil tajemství eucharistie, ve kterém se nám dává tělesně...

Jedna z ďáblových lstí, která se mu podařila, je, že člověk nenávidí svoje tělo, všechno, co je lidské, tělesné a snaží se stát andělem. Ale my nejsme andělé. My jsme lidé, kterým Bůh dal tělo i duši a to tělo je stejně posvátné jako naše duše. Ba dokonce všechno, co v lidském těle prožíváme, má být tím místem, kde se setkáváme s Bohem, když zasedneme za stůl a lámeme chléb, když se s druhými objímáme, když zakusíme dotek lásky, když se pozdravíme očima, když společně jen tak jsme a vnímáme blízkost druhého, když pracujeme, když odpočíváme... všechno, co žijeme ve svém vlastním těle, je místem setkání s Bohem...

Jak se to pozná, že člověk se má rád tak, jak chce Bůh?... Člověk, který se miluje, tak na to vlastně ani nemyslí, protože je plný Boha, kterého miluje. Je obsazený, ve své mysli a svém srdci a ve svých citech žije pro milovaného a tak vůbec neřeší, jak vypadá, jestli se mu v životě daří nebo nedaří, protože pro něj je důležitý On. Ten, který mě miluje a kterého miluji já a díky Jemu miluji já sebe a miluji se ve svých slabostech a chybách, směju se svým selháním, svému stárnoucímu tělu, protože v tom všem je Bůh, který se mě dotýká...

S úžasem hleďme na toho, který se pro nás stal tělem."

Zaznamenáno z: Kázání z 2. neděle po Narození Páně (C) - P. V. Kodet
Zdroj: http://www.vojtechkodet.cz