"Minulý týden mi přítel poslal zprávu: „Myslím, že to začalo s dopravou, s mou reakcí na dopravní ruch. Na to, jak lidé řídí, jak pitomí přitom můžou být. Všiml jsem si, že reaguji dost prudce. Ty idiote! Připadalo mi to dobré, ta moje reakce, cítil jsem se v právu. Trochu jsem vypustil páru. Pak jsem si všiml, že stejně reaguju v práci. Někdo poslal takový ten nemastný neslaný firemní email plný tak blbých rozhodnutí a vyčpělých nápadů, že mě to prostě vytočilo. Chtěl jsem mu to vytmavit. Někdy jsem to i udělal. Celkem často jsem napsal email a pak ho smazal. Byl jsem pořádně napružený. Pak jsem si všiml, že to mám i ve vztazích s přáteli, zvlášť když mě nechali na holičkách. Chtěl jsem je na to upozornit, na to, co dělají. Bylo to jako na dálnici. Chtěl jsem je naštvat. Začal jsem si uvědomovat, že moje roztrpčenost je zaseknutá pěkně hluboko v mém prožívání světa.  Když jsem slyšel, že někoho postihlo něco špatného, nepociťoval jsem soucit. Spíš mi blesklo hlavou něco jako: to tě naučí. Byl to hrozný pocit. Bože – to jsem tak zlý? Byl jsem vnitřně rozpolcený. Jako by jedna moje část byla raněná a druhá roztrpčená.  Proč se tak zlobím? Proč jsem tak zatrpklý? Rve mi to srdce.“

Můj přítel nežízní ani po odvetě, ani po převaze. Žízní po dobrotě. Bez ní naší duši nebude nikdy dobře. Protože dobrota hojí naše lidství. Naše duše touží po vědomí celosti a dobrota je pro celost zásadní. Jsme stvořeni pro dobro, stejně jako jsme stvořeni, abychom dýchali, abychom milovali.

Naděje křesťanství spočívá v tom, že budeme žít jako Ježíš.  Jeho dobrota může být naší dobrotou. To, co je hluboko v nás všech špatné, může Ježíš uzdravit.  Dělá to tak, že nám dává svou dobrotu. Dává nám žít svůj život - to  je žít každý den silou jeho života v nás. To je naděje: začít žít jeho život. Bůh nás dělá celými tím, že nás činí svatými. Dělá nás svatými tím, že nás dělá celými. Usilování o hlubokou a ryzí svatost stojí za to, ať je cena jakákoli.  

Dojde-li na nahlížení našich pochybení, existují dva typy lítosti: jedna přináší život, druhá smrt. Jedna nezanechává žádnou bolest, druhá nás ničí. Působí odsouzení či smutek, že běžíme k Bohu? Vytváří důvěrný vztah s Ježíšem? Stud nikdy nikoho k Ježíši nevede. Vyčítat si a nenávidět se k Ježíši taky nevede. Jsme-li v koncích, volejme Ježíše o pomoc. Rozhodně se to vyplatí. Být vysvobozen z toho, co nás ničí, je nezměrná úleva. Je to radost a uzdravení našeho lidství. Už kvůli tomu bychom měli pochopit, že usilovat o hlubokou a ryzí svatost stojí za to, ať je cena jakákoli.

Každý člověk chce cítit, že na jeho přítomnosti na této zemi záleží. Zničené duše, jež končí sebevraždou, si na život sahají s pocitem, že nebude žádná škoda, když tu nebudou. Mají pocit, že když zmizí ze scény, udělají světu laskavost. Ti však, kdo žijí v hluboké, radostné spokojenosti, obvykle nalezli místo, kde jejich životy působí nějaké velké dobro, a jsou si toho vědomi. Všichni toužíme po tom, aby na nás záleželo. Dychtíme po tom, aby nebylo jedno, zda jsme, nebo nejsme. Mezi naší osobní svatostí a naším vlivem na tento svět existuje spojitost."

převzato z http://www.vira.cz

(podle knihy: John Eldredge, Nebojte se života)