Doporučuju si pro doplnění poslechnout přednášku na stejné téma letošní přednášky z KCHK, která teď běží na TV-Noe:

Život v plnosti I. (P. V. Kodet)

(První přednáška na téma "Kým jsem pro Ježíše" byla pronesena v rámci třídenní rekolekce v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě ve dnech 30.4.-2.5.2010.)

Kdo jsem já? ...jsem jen hříšník, žák, student, učedník? ... jsem nemocný?

...všichni potřebujeme Jeho dotek lásky a uzdravení. Copak ale církev je jen nějaká nemocnice?

...Kým jsem pro Ježíše? Kým bych chtěl být pro Ježíše?

Potřebujeme vstoupit do vztahu s Ježíšem, nejde o teoretickou znalost... Evangelium se děje pořád, Ježíš jde našimi ulicemi a je mezi námi a my se můžeme dívat jako ten dav, který stál kolem, ale můžeme se stát těmi, kteří se dotknou jeho šatů...

Není to jednoduché prolomit bariéru anonymity a vystoupit z davu...

Evangelium (Mk 10,17-22) , které popisuje zápas Ježíše o člověka a přitom to vypadá na první pohled, že ten mladý chlapec usiluje o Ježíše, ale "nesplnil podmínky výběrového řízení"...

...my neobelháváme Pána Boha, ale sebe, když jsou věci, na které se Pána Boha neptáme a které si chceme zařídit sami...

Ježíš nám to řekne a řekne nám to s láskou, ale ta neposlušnost nás ničí...

Ten borec mu řekl: "TO ZACHOVÁVÁM OD SVÉHO MLÁDÍ!" a tady už začíná problém. Člověk , který je přesvědčen o své dokonalosti, tomu není pomoci... 

"To zachovávám od svého mládí!" To je strašná věta! Ale komu se to kdy podařilo? Asi nikomu, protože jinak by Pán Ježíš neřekl v tom úryvku v Janově evangeliu: "Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem." No ještě že tam tenhle člověk nebyl, to by nedopadlo dobře... ;-)

Hříchy nemá ten, kdo se nesetkal osobně s Bohem. Čím blíž jste Bohu, tím víc víte, že jste hříšníci. Protože hřích není jenom to navenek... ale hřích je záležitost lidskýho srdce, to je nedostatek lásky, pokory...

Nekradu, nelžu, manželce jsem věrnej, co by Pán ještě ode mě chtěl? No abys ho miloval a nechal se milovat!

Pán Ježíš na něho s láskou pohleděl. ...On se vždycky hněvá na hřích a hříšníka miluje.

Jestli někdo spoléhá na to, že nikdy nekrad, že chodil na mši a že se vždycky vyzpovídal, tak je mimo! Nás nezachrání nic, než důvěra v Boží milosrdenství. Před Boží branou se nemůžeme ohánět tím, kolikrát jsme byli v kostele... to tam nikoho nebude zajímat... My do kostela chodíme proto, abychom se nechali obdarovat láskou Boží a na tu lásku se naučili odpovídat. Ale my bez doteku lásky Boží nejsme schopni milovat, když se nebudeme sytit eucharistií, jak se můžeme stát sami darem? Když nebudeme vyznávat hříchy, tak nás ty hříchy pohltí a když se nebudeme modlit, tak nikdy nebudeme zakoušet důvěrnost s Bohem... Ale ta podstata je úplně někde jinde než v plnění přikázání.

Vtip: Zemře katolička a přijde před Boží tvář. Sv. Petr říká: "Tak jak jsi na tom?" "Celý život jsem chodila pravidelně na mši sv." "Tak to je půl bodu." "No... no, nikdy jsem nelhala." "Dalšího půl bodu." "Vychovala jsem 5 dětí k víře." "To je jeden bod." Tak takhle chvíli vypočítává a dojde k 3 a půl bodu a říká: "Ty Petře, a kolik těch bodů má tak být?" "Asi sto." A ona se začne křižovat a říká: "Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou." "Ahele, to je sto bodů, tak pojď!"

A v tom je ten problém... a v té chvíli se Ježíš na něho s láskou dívá a začíná bojovat o něj.

Jestli jste někdy zakusili láskyplný pohled, někoho, kdo vás miluje tou láskou, že vám chce dát úplně všechno a nějak tou láskou překypuje... to je něco, co vás úplně odzbrojí, to vás pronikne... a teď si představte, že se do těch očí dívá sám Ježíš.

To po nás Pán chce skutečně věci, kterých nejsme schopni? Proč mu Ježíš říká, rozdej to? Nejen že věděl, že má, ale věděl, že se toho nedovede zbavit. Kdyby se ten synek zdravě naštval... možná by se v té chvíli setkali. Někdy se setkáme, když se máme hodně rádi, nebo když se hodně naštvem. To nejhorší není, když se s někým pohádáte, ale když je vám někdo lhostejný. Když se vás ani netkne to, co říká, nebo že se na vás dívá...

Ježíš by mu řekl: "Takové já potřebuju, kteří vědí, že to přikázání nedovedou zachovávat." ...protože pro takové přišel...

Jak je možný žít podle přikázání bez lásky Boží, bez Ducha Božího, bez zvláštních milostí...? To NEJDE! Jak je možný následovat Krista a zříct se věcí, které nám budou bránit bez té Jeho síly a Jeho moudrosti? To NEJDE!

Jenomže ten borec v této chvíli přestal komunikovat... svěsil hlavu a smuten odešel. On se přestal dívat do těch zamilovaných očí a to byla tragédie. Domů se vrátil sám a smuten... a teď si představte, jak bylo Ježíšovi! Co prožíval Ježíš, když o toho člověka takhle zápasil a on nebyl schopnej se ani naštvat, ani se s ním začít hádat? Otočil se a odešel...

Kdo se jednou setkal s Ježíšem, kdo zažil, že se Bůh dotkl jeho srdce, tak už ví... Ale Ježíšovi v této chvíli bylo určitě moc smutno. Celý jeho život je takový zápas o nás. My můžeme ústy vyznávat, že Ježíš je Pán, ale přitom ho můžeme mít jako přívěšek na klíče tak, že když ho potřebujem, tak ho vytáhneme z kapsy...

Teprve když člověk vstoupí do toho osobního vztahu, teprve potom se začne život měnit... a ono to nejde hned.

Ježíš chce být víc než ten, který uzdravuje a něco nám dává... Ježíš nepřišel soudit, ale zachránit. I když to slovo je náročné, vždycky je to Jeho slovo slovem záchrany. Je to dlouhá cesta... kolikrát v životě jsme řekli: "Ano chci, aby Ježíš byl můj Pán," ale jen to člověk řekne, tak zjistí, že tolik věcí si necháváme pro sebe... Příčinou je, že nemáme důvěru... a to je největší překážka toho vztahu..., když říkáme, že Ježíš je můj Pán, ale o životě si rozhodujeme sami.

My ale nechceme být maličký, my chcem zvládat... Člověk, který si chce všechno v životě zařídit sám, pro toho Pán Ježíš nemusel chodit, ale ten taky nikdy nezakusí tu důvěrnost jeho vztahu. Představte si, že začnete známost a vystačíte si bez toho děvčete...

Pán Ježíš chce být něčím víc... nazval nás přáteli... Přítel je ten, který mě nikdy nezradí, může mi nadat, můžem se pohádat, ale nikdy mě nezradí.... Je to ten, který se se mnou dívá stejným směrem. Přijímá ho takového jaký je, naslouchá mu, s ním pláče a raduje se. A tím chce být Ježíš.

To nejdůležitější je skryto v Písmu svatém mezi řádky. Kristus sám sebe nazval ŽENICHEM. Církev může být jeho nevěstou, do toho davu se nějak schováme. Ale ono je to ještě jinak. Současný papež napsal v encyklice O lásce Boží o vášnivé lásce Hospodina - o erosu. Když mluví o lásce, která je v srdci Božím, tak to není jenom láska agapé, která se dává... kterou nás pozvedá... Ale papež řekl, že v srdci Boha je vášnivá láska, kterou nás miluje jako ženich miluje svou nevěstu... A ta nevěsta, to jsme my všichni. Bůh má v sobě erotickou lásku a základem je touha po partnerovi, který mi může dát to, co já nemám. Agapé je láska, ve které já dávám milostivě, ale eros je přitažlivá láska dvou osob, z toho pohledu  já toužím po něm a on touží po mě, a toužíme k sobě patřit natolik, že tvoříme jedinou bytost, základem toho je vlastně manželství. Ale pravzor této lásky je v srdci Božím. Ježíš, který se na nás dívá, se dívá nejen tím pohledem slitovným, ale tím pohledem, kterým touží s námi vstoupit do toho nejdůvěrnějšího vztahu.... Základní rozměr erotické lásky je mezi Bohem a člověkem. Bůh touží po něčem, co mu můžu dát jenom já... ne každý člověk, ale jenom já.

Každý z nás je pro Boha naprosto nezaměnitelný, jedinečný a neopakovatelný... Láska všech svatých nemůže Bohu vyvážit lásku těch ostatních. On bude toužit, abych ho miloval i já a abych odpovídal na tu lásku, ve které on chce být bohatý mojí láskou. Co já mu mohu dát, vždyť bez jeho lásky nejsem nic. Ale můžu k tomu dát ten drobet tý svý lidský náklonnosti: Jsem s tebou rád, toužím s tebou být, chci s tebou mluvit.

Kdybyste četli tu knihu Píseň písní, tak najednou zjistíte, kolik v tom srdci je té touhy toho milovaného být s tou milovanou a obráceně...
Když jste do někoho zamilováni, tak toužíte, aby on vás viděl, aby vás slyšel a on vás touží vidět a slyšet. Ten snoubenec v Písni písní říká té nevěstě: "Toužím slyšet tvůj hlas, toužím vidět tvou tvář."  ... Je to On, kdo čeká, až mu řeknu první slovo, až se na něj podívám, až se zastavím... My neumíme s Bohem žít.

Křesťanství je záležitost srdce Božího a srdce mého. To ostatní je slušnost k tomu patříci. To je to, že taky každá láska má ráda řád a věrnost. Ale bez lásky ten řád a věrnost je k ničemu. A je moc důležité, aby člověku došlo, že Bůh takhle touží po člověku. Abychom byli pro něj my tím, kdo ho bude vášnivě milovat, mít v sobě tu touhu vášnivě milovat Boha, který vášnivě miluje mě... On s námi chce být stále...

Proto je třeba, abychom živili v sobě ty nejhlubší touhy, které Bůh do nás vložil. Touha mít někoho, aby nás měl rád, to je v pořádku. Ale to je v důsledku touha po Bohu. Abychom s někým spojili život, aby nás někdo přijal takové jací jsme... Všechny nejhlubší touhy může naplnit jen Bůh a na každého z nás od prvního okamžiku našeho života se dívá s láskou. A velmi se těšil z toho, když nám poprvé došlo, že nás miluje a naučili jsme se na jeho lásku odpovídat...

Mnohokrát jsme jednali jako ten mladík, že jsme svěsili hlavu a šli jsme si za svým...

Kým jsi pro Ježíše? A kým on je pro Tebe?

Zkuste se ho ptát: "Máš mě opravdu rád? Víš, mně to moc nejde... a já vlastně ani nevím, kým jsi ty pro mě... možná bych něco chtěl, možná po tom toužím, mám moc věcí, které jsem ti nedal..." A on ti řekne: "Já vím, ale teď buď se mnou."

Uvidíte, že i ve vašem srdci je touha, aby byl pro vás vším.

Najděte mi někoho, kdo za vás položil život a kdo vám vždycky všechno odpustil a kdo touží být s vámi v nejdůvěrnějším vztahu celou věčnost... On je zdrojem pravé lásky.