Pokrm pro duši

Přednáška P. V. Kodeta - Život v plnosti III.
(Třetí přednáška na téma "Překážky Božího působení" zazněla během rekolekce v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě
ve dnech 30.4.-2.5.2010.)

zdroj ilustrace

...člověk nemůže za to, do jaké rodiny se narodil a přitom... právě ta jeho rodina mohla způsobit, že ta jeho cesta k Bohu je velice složitá a komplikovaná...

všichni máme nějakou představu o Bohu a o životě s Bohem a o tom, jak to funguje.... každému z nás  je potřeba ty představy korigovat. Ne že se Bůh bude přizpůsobovat nám, ale my jemu...a ptát se: "Pane, kdo jsi? Kdo jsem já pro tebe? Jak s tebou mám žít? A co má dělat? Co se ti líbí a jaké jsou touhy tvého srdce?" Protože jinak budeme opakovat pravdy, které jsme slyšeli od dětských let a nebudeme přemýšlet.

Mluvíme o zátěžích rodu, do kterého jsme se narodili...

Někdy lidé mají těžkou cestu k Bohu proto, že jim někdo nepřeje dobro ale zlo - prokletí... Je to modlitba k ďáblu, aby tomu člověku ublížil i tam, kde já mu ublížit nemůžu...
Mocí Kristova kříže můžeme být osvobozeni od jakékoli kletby a duchovní zátěže. Prokletí způsobí, že na člověka se lepí různé problémy, nemoci, deprese...

Stačí, když někdo z našich blízkých nás svými řečmi a postoji zraňoval a ponižoval, kategorizoval... když rodiče říkaj dítěti: "Ty nikdy nic nedokážeš." Tato odsouzení působí jako jed v našem srdci, tak že člověk má pocit, že se mu v životě nikdy nic nepodaří... člověk se cítí jako v kleci a bude se tak cítit i od Boha...

Oblast vnitřních zranění z nedostatku lásky, ...zvlášť když se mohlo vyskytnout, když ty rodiče s dítětem nepočítali... to vše se vpisuje do duše dítěte... Dítě, které je nechtěné, celý život slyší, že je problém. Ještě vážnější je, když maminka uvažuje o potratu, nebo když rodiče nepřijmou dítě takové jaké je, čekali kluka a ona je to holka, nebo není dost inteligentí a to všechno hluboce zasahuje srdce každého člověka...
My jsme stvořeni pro lásku, jenže prvními prostředníky lásky jsou rodiče a matka, už od početí se to vpisuje do emoční paměti toho dítěte. ...Aby Pán sejmul z vašeho nitra tu zátěž, která vám brání uvěřit tomu, že jste milování hodní, že ze mě Pán Bůh může mít radost.

"Halo, tati, tady tvoje princezna." - ta holčička nebude mít problém uvěřit, že ji Pán Bůh má rád, protože pro svýho tátu byla princeznou a nebude potřebovat, aby v 15 letech utíkala z domu a hledala tátu v přeběhlých vztazích...

"Nezlob se, to musím zvednout. Volá moje Máša!" Když to dítě zakouší tu lásku, jak snadno se mu věří... Proto je tak důležité, pokud se nám v oblasti ranného dětství nedostalo dost lásky a přijetí, abychom ty věci předložili...

Teď se probírají různé případy zneužití ze strany kněží. Ano to se může stát a je to špatný... ale 8 případů z 10 je to to zneužití ve vlastních rodinách a to nikdo neřekne, ani nezruší instituci rodin, že tatínkové obtěžují své děti nebo starší bratr malou sestřičku...

Oblast sexuality je něčím nesmírně citlivým. Pán Bůh nám dal tuto oblast k vyjádření té nejdůvěrnější lásky vůči jednomu člověku na světě. Je to oblast ve které jsme všichni nejvíce zranitelní a taky nejvíce zraněni, ať už skrze násilí, které na nich spáchal někdo jiný, nebo skrze násilí, které spáchali lidé sami na sobě překročením hranic. Ale to jsou věci, které taky Pán Bůh uzdravuje a je důležité, abychom v této oblasti byli svobodní a čistí a tu čistotu nám může vrátit Bůh tím, že nám odpustí naše hříchy, dá nám sílu odpustit těm, kteří nám ublížili a uzdraví to bolavé, co v sobě neseme, abychom byli schopni lásky a čistého pohledu na druhé lidi...

Pokud mi ublížil někdo, na kom spočívá autorita Boží - rodič, představený, kněz... tak to působí mnohonásobně hůř a člověk se s tím potřebuje vyrovnat... Je důležité vzít vážně svoje zklamání i z církve... a z konkrétních lidí, protože ta zklamání mě můžou úplně odvést od Boha...

Veliká oblast naší hříšnosti...  chodíme do kostela, ale nemilujeme Boha, proto je potřeba prosit o Ducha sv., aby nás Bůh probudil k živé víře...

Velice těžká provinění jsou hříchy proti prvnímu přikázání, dnes mají různou podobu např reiki, různé masáže... hudba, která uvádí člověka do tranzu... to jsou otevřené dveře pro zlu, protože ztrácím svobodu nad sebou...a pak to vede k duchovní otupělosti...

Pak zvláštním způsobem člověka ničí hříchy proti životu... eutanazie, potraty... musím vědět, že je to vražda, i když je uzákoněná... jak tyto hříchy zatěžují rody, důsledkem je, že další generace nemůžou vůbec založit rodinu...

A pak všechny hříchy proti lásce - tvrdost srdce, neodpuštění... Neodpuštění jednomu člověku nás může zavřít před milostí Boží, proto je tak důležité mít se všemi srovnáno, ne zapomenuto, protože to, že toho člověka neřeším, to neznamená, že jsem mu odpustil. A když někdo prožije velké zklamání, tak to nejde řešit hned a většinou se odpojí od toho člověka i od té emoce, která je s tím spojena a my musíme vědět, že problém zranění hříchu, který dopadl na nás skrze hněv nebo nelásku, nenávist někoho jiného způsobuje to, že my v první fázi nejsme schopni mu odpustit, protože on svým hříchem překročil hranice do našeho nitra a tam se zasekl a ta nenávist je pořád součást našeho života. Chodíte, musíte na to myslet, v noci s ním polemizujete, nad ránem mu píšete dopis a večer zase jste toho plní a pořád ...a pořád byste to řešili, než si řeknete: "Ne zapomenu na něj, chci se od něho úplně oddělit." Což je na jednu stranu dobře se od něho oddělit, ale vy toho nejste schopni, proto musíme někdy prosit za to, aby Pán Bůh uzdravil bolest, kterou vám způsobil člověk a zvlášť když to jsou lidé nejbližší - životní partner, nebo ve známosti, když už jste plánovali svatbu a najednou vám měsíc před svatbou partner řekne, že se zamiloval do někoho jiného. A co teď? Co všechny ty věci, co jsme  prožili? Ty sliby...? Přijdete domů, roztrháte fotky, tak první emoci ze sebe dostanete pryč a co dál? Spálíte dopisy... a co dál? A to jsou věci, které je potřeba řešit s kněžími, modlit se za to, aby Pán Bůh uzdravil tu bolest, dal vám sílu se oddělit od toho člověka a teprve když toho člověka svěříte Bohu, tak mu můžete odpustit a vyprosit si tu sílu k odpuštění. Někdy je těžký odpustit i rodičům, kteří vám ublížili nebo vás zranili, otci, který opustil rodinu... každé neodpuštění je obrovský problém a je třeba to řešit ve zpovědi s knězem, v modlitbě...

A pak hříchy nečistoty, nenechte se podvést mentalitou dnešní doby... zvlášť skrze pornografii, promiskuitu ve vztazích -  to je podvod na lidech, na lásce, je to napodobenina lásky, která má démonický podtext... "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha." Ten kdo má srdce zatížené jakoukoli smyslností a neláskou, těžko bude Boha vidět. Dnes my kněží víme, že to máte složitější než jsme měli my, za nás nebyl žádný internet, žádná pornografie... největším pokušením bylo opsat domácí úkol od chytřejší spolužačky...

Každá závislost, která způsobuje nutkavé jednání, které nemám pod kontrolou ať se to týká alkoholu, drog, počítače, internetu, to všechno je špatně, protože to mi bere čas a prostor pro vztahy...

Nevytváříme vztahy tím, že jsme na fb, skypu atd., tím se maří čas. Naprostá většina skončí tím, že... se zahlcuje nekonečným množstvím informací, které vám k ničemu nejsou, zatěžují vaši mysl, pamět a nedovolují vám rozvíjet se v oblasti emoční a sociální... vyrůstá nám generace sociálních a emočních ignorantů, která není schopna lásky, soucitu, navázání vztahu, protože od dětství komunikovali skrz internet. Pokud pracujete si nternetem, víte, že on vás nikdy nevede tam, kam chcete vy, to musíte dobře vědět, co chcete, abyste to našli a nenechat se odvést. Jinak vás ten internet vede rafinovaně tam, kde vás chce mít on... a první negativní ovoce je, že vám to hezky odbourává vaše hranice... to, na co byste se nikdy nedivali a nikdy nečetli, na cestě k dobré informaci potkáte pětkrát a nemáte-li v sobě kázeň, tak vám to úplně rozloží vaše nitro...

Žijeme v mentalitě konzumu... na úkor 80 % dalších lidí naší planety... vyhazujeme věci, které by lidem zachránil život a máme pocit, že nám něco chybí. Mentalita konzumu vytváří takový dojem, že si můžeme koupit štěstí, že si můžeme koupit život. To, o čem tady mluvíme, že si můžeme penězma naplnit ty naše touhy... a pak to vede k presentizmu bez zodpovědnosti, žiju teď a co bude zítra, mě nezajímá. Pokouší mě to k takové snadnější cestě, ale některé věci nejdou snadno...

Normální je, že každý virtuos, dřív než vystoupí na podium, tak desítky let dře hodiny a hodiny, a pak může přijít bez not a hraje... Ale mistrem v jakémkoli oboru se člověk stává tím, že do toho investuje... Kolik lidí má pocit, že tu vysokou školu vystuduje tím, že si to postahuje z internetu, že ty zkoušky nějak obejde... Je nezajímá ten obor, oni chtějí udělat školu... To je taky součást té mentality, nějak to projít a přitom cestou, která nic nestojí. Když chcete umět nějaké řemeslo, musíte se mu naučit... Dobrým knězem je ten, který léta vytrvale slouží, nestane se dobrým zpovědníkem ten, který ve zpovědnici neodsedí stovky hodin, nestane se dobrým kazatelem ten, kdo se desítky hodin nepřipravuje, kdo si myslí, že si stoupne a ono to půjde samo, zavane Duch svatý... Nojo, ale kde nic není, ani Duch sv. nemá do čeho fouknout...

A souvisí s tím takový druh pohodlnosti a lenosti, jako bychom nechtěli do toho života investovat. My jsme si říkali, že všechno podstatné je dar Boží, ale člověk, který není ochoten se namáhat, aby ten dar byl schopen přijmout, tak ho není schopen přijjmout... Ta důležitost té součinnosti mezi tím lidským úsilím a darem Božím, to je něco, co do sebe zapadá jako ozubené soukolí. Když necháte vztah jenom na zamilovanosti, tak zjistíte, že po roce po svatbě se musíte rozejít, protože jste se zamilovali do někoho jiného, nebo už dostatečně nemilujete svou ženu... No přece mě nemůže někdo nutit žít s ženou, kterou už nemiluji... A cos dělal pro to, abys ji měl rád? A aby tvoje láska nezevšedněla? Jak jsi přikládal na to ohniště? Může Pán Bůh zapálit oheň z nebe jako proroku Eliášovi, ale když na něj nebudeš přikládat, tak nebude hořet. Když nebudeš tu lásku udržovat, když nebudeš do toho vzahu investovat, když ho nebudeš chránit, tak to nevydrží. Proto je tak důleižté, abychom spolupracovali s Boží milosti a nenehávali si nic pro sebe, neměli žádné chráněné rezervace, kam Boha nepustíme... Jsou věci, do kterých si mnozí z nás nechtějí nechat Bohem mluvit, protože tuší, že to nějak není úplně ono, ale nechtějí to řešit... Náš Bůh není ten, který by nás okrádal o něco a on dobře ví, že některých kroků v životě nejsme schopni hned, že musíme postupně, ale jestli si to necháme pro sebe jako chráněnou rezervaci, tak nás to přeroste a nikdy si s tím nebudeme vědět rady. A bude nás to zezradu ohrožovat, vepředu se budeme o něco snažit a vzadu budeme mít to, co jsme Pánu nevydali...

Moje přání je, abychom měli odvahu vydat Pánu sami sebe se vším, co utváří náš život a prosili ho, aby se nás zastal, aby se nás ujal a aby náš život proměnil, On jediný to může..."