Záznam celé čtvrté přednášky z postní obnovy P. V. Kodeta na téma evangelizace, která zazněla v Pastoračním středisku v Praze-Dejvicích dne 20. 2. 2015, si můžete poslechnout zde

 

"Děkujeme Ti, Pane Ježíši, že jsi s námi ve všem, co prožíváme. Pro Tebe není žádná temnota dost tmavá, dokonce temnota je pro Tebe jako světlo. Děkuji Ti, že jsi s námi i v těch chvílích, kdy my nejsme s Tebou. Děkuju Ti za to, že nás dovedeš provádět všemi životními úskalími, k tomu abys nás mohl znovu přivinout k sobě a také povolat, proměnit, abys skrze nás mohl jednat...

Mluvili jsme o těžkých událostech našeho života, jak je někdy Pán Bůh dopouští, aby nás znovu přivedl k sobě, jak je nesnadné se tomu naučit rozumět a hlavně se k tomu dobře postavit. Nejsou jen těžké události, ale i celá těžká období v našem životě...

Bůh dovede použít k dobru všechno... něco vidíme hned...

Hospodin se nespokojí jen tak s něčím, Pánu Bohu nestačí, že mu dáme něco, on chce nás, protože on nám taky nedal jenom něco, ale sebe...
On chce Jonáše, kterého žárlivě miluje a kterého chce přivinout na své milosrdné srdce...

Těžký náklad ne pro jeho přirozenou váhu ale pro tíhu hříchů, neboť nic není tak těžké a namáhavé na nesení jako hřích a neposlušnost. A to každý, kdo se Pánu Bohu zatoulal, tak ví, jak ten život od Boha daleko je složitý a těžký...

Člověk vymýšlí všechno možné jenom ne, aby se vrátil k Bohu...

Jonáš opravdu potřebuje zemřít, ale potřebuje zemřít sobě a to je hrozně těžký. Každého z nás k tomu Bůh postupně vede a někdy nám to trvá dlouho. Raději budeme vymýšlet různý sebezápory, než abychom se zřekli sebe sama...

3 dny a 3 noci to je výraz pro dobu úzkosti, temnoty a smrti, čili to, čemu my dneska moderním termínem říkáme krize v lidském životě. Naštěstí Pán Bůh má tu rybu připravenou pro každého z nás... víte, že Bůh v té situaci, kdy už si člověk neví rady, umí něco způsobit, nebo někoho poslat, kdo vás vezme a přenese na druhý břeh...

Bez krize není život a kdo se chlubí, že žádnou krizi v životě neměl, tak buď mu jsou 3 roky a nebo zastydnul, protože krize je normální na cestě růstu a zrání, patří k životu a bez ní žádný růst není. Je obdobím, kterým je potřeba v životě projít, krize není trest, ale je to cesta...

Bůh nechce smrt hříšníka, utrpení, nelační po krvi ale po lásce, ale my té lásky nejsme schopni.

Je to těžké, temné období lidského života, zkušenost vnitřní nejistoty, krize je nebezpečná, my nemusíme z té krize dobře vyjít..., ale sama ta krize je přechodovou fází do nové úrovně vnímání Boha, sebe, druhých, života a má velký smysl... Je to období zrání a proměny a jestli se jí bráníme, tak se vynoří později i s úroky...

Krize začíná vnitřní nespokojeností, napřed je člověk nespokojenej s těma druhýma, s tím, co život přináší, jak je všechno jinak, než by chtěl a nespokojenost s Bohem, který za to může... zklamání ze života, bytostná vnitřní únava... to je únava z nás, ale my si to neumíme přiznat. Dochází k vystřízlivění, které je nutným důsledkem neinformovanosti nebo nezdravého idealismu, který jsme o životě měli... K tomu se připojuje pocit omezení vlastních sil a možností, rozčarování ze sebe, z druhých, z církve, pokušení rezignace. Člověk je tupej, zlej, zahořklej, jakoby odešel do předčasnýho důchodu a to ještě špatně. Pak se vynořuje pokušení rychlých řešení, změnit to, to jsou ty útěky...

V krizi středního věku to znamená, že ten člověk volí útěk do jiného vztahu nebo do vztahu bez závazků a má pocit, že tím si vyřeší to, co je v něm těžké a složité...

pokušení aktivismu: vyhrneme rukávy a začneme dělat pro Pána Boha, chceme zvládnout to, co jsme zvládli před tím a ještě víc. Těm mladým ukázat jak nám to jde...

Pro nás muže, (to jen tak na pochopení děvčatům) ;-) krize středního věku je opravdu těžká v přijetí toho, jak nám ubývá sil a taky možností, protože my jsme nastaveni od Pána Boha, abychom tvořili a On nás vede k tomu, abychom konečně začli upřednostňovat vztahy před tím dílem a to je velmi těžká proměna. Pro mnohé z nás bylo pokořující si přiznat, že nám to nejde jako dřív, samozřejmě je hned blízko pokušení kritiky druhých místo toho, aby člověk připustil, že musí změnit sám sebe. A v té snaze vyhnout se prázdnotě, která s tou krizí souvisí, tak je člověk schopný tu prázdnotu zaplácnout vším možným. A najednou zjistíte, že člověk, který byl vždycky spořádaného života, se chová jako puberťák. Jako by chtěl to prázdno zaplnit, protože ono je těžké ho unést...
A pak je tam strach ze změny z něčeho nového, co přijde... co s tím a jak tím projít? Důležité je chtít tím projít a nechtít tím projít sám... platí důležitá zásada, v těch obdobích, kdy nám vnitřně není dobře, neděláme žádná závažná rozhodnutí. Musíme počkat, až dostaneme světlo od Boha a pak vědomě neutíkat z toho bolestného procesu vystřízlivění a přerodu. Nebát se sebepoznání, což je hrozně nepříjemný a velice pomůže, když máte kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi pro vás samotné a ne pro to, co jste byli schopni udělat, vymyslet, zařídit, pro vaši povahu, jakou jste měli, protože najednou jste jiní. A když máte kolem sebe lidi, kteří vás přijmout v té jinakosti, tak vám pomohou, abyste vy sami tím dokázali projít, jakoby vám zpřítomní Boha, který vás právě takové přijímá.
A pak je tam něco důležitého, nepřestat se modlit! Nepřestat chodit ke svátostem, nepřestat číst Písmo, protože jestli nám z toho někdo dobře a rychle pomůže, pak je to Bůh sám...
Bůh vás vyvede do úplně jiné roviny vnímání, začnete se na život dívat daleko víc z nadhledu... a co na život, na sebe! Člověk získá odstup od žabomyších válek, problémů, co se denně řeší, které způsobují naše nedorozumění a bolestné hádky, nebo úskalí ve vztazích. A najednou se vnitřně rodí takový milosrdný pohled na sebe, na druhé, na život a člověk jakoby si říká, to ale není špatný. Většinou člověk dostane i milost k tomu, aby přijal tu minulost, která byla poznamenána různými selháními a dokáže ji přijmout s vděčností, že Pán Bůh nás tím hloupým obdobím provedl bez větších následků. Člověk začne růst ve vnitřní svobodě...
a to je ta situace, kdy my Ho začneme znovu slyšet, k tomu, co On po nás chce a On nás začne zvát k novým věcem, k novým způsobům služby. Vždycky v té další rovině, do které nás dovede, je zase větší důraz na vztahy oproti vnějším věcem a důležitostí práce. Až nakonec se jednou staneme lidmi, kteří nebudou schopni vůbec nic a cílem je, abychom v té chvíli byli schopni lásku přijímat a dávat...

Staří lidé jsou pro nás důležití, protože oni nás učí, co je v životě podstatné, v  čem musím růst. Dojde k zvnitřnění, zcelení té osobnosti a jakoby vedlejší produkt, že člověku přestane jít o to, co si myslí sousedi, že začně být svobodnější od vnějších úspěchů, funkcí a titulů, přestane se jak blázen honit za věcmi, které dneska jsou a zítra nejsou a ti druzí vnímají, že ten člověk je více zaměřený na druhé než na sebe..., získá schopnost převzít zodpovědnost za druhé, nadhled různých pohledů, pochopení, že máme každý právo se na věc dívat z jiného úhlu... když se druhý dívá z druhé strany, je to pro mě doplnění.
A především člověk začne vnímat život jako dar, naprosto nezasloužený a veliký a paradoxně ve chvíli, kdy mu začne ubývat sil, přibývat nemocí, kdy to z lidského hlediska vypadá, jakoby ho v životě už nic nečekalo, tak se stane člověkem, který je vděčný a teď začíná být připravený pro to, aby Bůh skrze něho jednal. Bůh nově zaplaví náš život a dojde k oživení našeho života modlitby...

Bůh chce modlitbu, ve které se modlí srdce a modlí se stále a při všem. A k tomu člověk musí dojít a dojde právě tím, že projde těmi těžkými situacemi v životě...

Víme my, co člověku nakonec pomůže k dobru? Co nás nakonec nejvíc přitáhne? Těžko se na to dívá, když si někdo hodně komplikuje život, ale to jsou ty chvíle, kdy my jsme vyzvání, abychom toho člověka v modlibě nesli a předkládali a svěřovali ho Pánu Bohu do náruče a není možné, když se za někoho vytrvale modlíme, aby se ho Bůh neujal a aby nepřišla ta chvíle, kdy se v jeho vlastním srdci ozve ta touha po Bohu a po tom, aby se vrátil...

Řešení všech našich problémů je vždycky spěchat do Boží náruče, tam je odpověď, tam je cesta...

Proto je tak důležité, abychom v každé temnotě, úzkosti, bolesti, umírání, abychom se spojovali s Ježíšem, On je náš záchranný pás, abychom spojili to těžké, co v životě máme, s tím, co On prožil těžkého...

Neexistuje v našem životě situace, kterou Pán ještě neprožil... Vždycky je všechno už dávno v srdci Božím a jde o to, abychom my to s vírou ty svoje rány vložili do jeho ran, svoje pády do jeho pádů a svoji opuštěnost do jeho opuštěnosti a svoji bolest do jeho bolesti a pak to všechno začne mít obrovský smysl...

Setkání s vlastní bídou, slabostí to je prostor pro výjimečnou Boží milost, kterou my samozřejmě nevidíme v té chvíli...

začneme se modlit a neděje se nic... ale děje, protože se začínáme měnit my sami... když dojde ke změně vnitřního pohledu, změní se celý svět...

Bůh mohl začít jednat díky tomu, že se Jonáš začal modlit a díky jeho touze...

Nestaneme se milosrdnými jinak, než že zakusíme milosrdenství na sobě..."