(Doporučuju si poslechnout celou přednášku P. Vojtěcha Kodeta, moje "výpisky" jsou jen střípkem) ;-)
"...
Kdybychom byli k sobě upřímní, asi bychom mockrát v životě museli říct, že přesto, že jsme věděli, co je správné, tak jsme konali něco jiného...
Bůh povolává Jonáše (a každého z nás). Co to znamená, že Bůh volá?
Povolání je něco, co si člověk nedá sám... Všechno to, co od nás chce Bůh, není jen rozhodnutí naší vůle. Nemůžeme konat Boží věci jenom proto, že bychom to rádi konali. Nemůže být knězem ten, kterého Bůh ke kněžství nevolá, neměl by se ženit a neměla by se vdávat, když je Bůh nezve do manželství. Bohužel my lidé tak, jak na jedné straně vyznáváme Boha, který nás stále volá a zve, tak si častokrát i ty nejdůležitější věci v životě zařídíme sami a pak se Boha ptáme, co máme dělat.
...
Pro člověka není přirozené to, s čím se rodí, ale to že je volán k životu Bohem. To povolání utváří naši vlastní identitu a žádný člověk se nemůže plně uskutečnit a dosáhnout štěstí tím, že naplňuje svoje plány...
Svět kolem nás nám vnucuje představu, že my si můžeme svoje vlastní štěstí nějak vytvořit a že ho můžeme dokonce podle svých představ a vlastními silami dosáhnout a to je jedna z velkých lží, které někdy podléháme. Absurdní je, když to vztáhneme ještě na druhé, že tím štastným uděláme sebe i druhé...
Člověk je bytost volaná... nejsem to já, kdo musí vymyslet, jak ten život naplnit aby byl skuteně plodný, co dělat, abych byl skutečně šťastný, jak se mám seberealizovat, ale mohu se nechat Bohem vést a obdarovávat. Ono to zní jednoduše, ale vy, co se o to snažíte, víte, že to není vůbec jednoduché, že právě ta narušená přirozenost nás pokouší, abychom nejednali jako ti, kteří mají uši k slyšení a srdce k milování, ale abychom zneužili svůj rozum a svoji vůli právě ke konání toho, co si sami usmyslíme. Dokonce lze říct, že skutečné naplnění života není možné bez Boha a tohoto Božího volání...
A to Boží volání přichází různým způsobem, málokdy tak bezprostředně, většinou nás Bůh zve skrze to, co vkládá do našeho srdce, skrze ty nejhlubší touhy v nás. Jen je důležité, abychom ty nejhlubší touhy nezaměnili s potřebami, které chtějí uspokojit ty naše povrchní záležitosti, které prožíváme denně.
Pak nás zve skrze Písmo, to je tak skvělý zdroj Božího volání...
Boží nepřítel také umí používat slovo...proto se modlíme, aby Duch sv. nás vedl a aby to slovo k nám skutečně mluvil Bůh...
Bůh mluví skrze ty věci, které se dějí kolem nás, v tom jsou skryty výzvy nebo pozvání pro nás a pak jsou zde druzí lidé, lidé kolem nás, kteří nám jsou někdy světlem a někdy pokušením a my musíme dobře rozlišovat, jestli ten Boží hlas jde skrze ně nebo ne. Ale naslouchat druhým to je velice důležitá věc.
... Když Bůh volá, vždycky čeká odpověď - přijetím, hledáním, činem, ale je v tom Božím voláním výzva, abychom reagovali... každé přijetí Božího volání člověka osvobozuje...
v každém Božím volání je také naplnění našich nejhlubších tužeb, i když si to člověk v té chvíli neuvědomuje, dokonce se někdy můž stát, že to, co po nás chce Bůh, je to, co se nám z přirozenosti nelíbí, pro co bychom se sami nerozhodli, co bychom nechtěli, ale když člověk poslechne, tak z odstupu uvidí, že Bůh touhle podivnou cestou naplnil ty nejhlubší touhy jeho života. Častokrát nás Bůh zve k věcem, které jakoby překračují naši přirozenost, protože on je garantem toho, k čemu nás zve a bez Boží pomoci bychom nikdy nenaplnili to, co po nás chce...
Ve chvíli, kdy poznáme, co po nás Bůh chce, tak máme kleknout a začít se modlit. Ne nadarmo Ježíš říká: Žeň je sice hojná, ale dělníků málo... a hned na to říká: proste Pána žně a neříká Žeň je sice hojná, ale dělníků málo, JDĚTE! "Jděte" přijde, ale napřed PROSTE. Když činnost, kterou chce po nás Bůh, konáme bez modlitby na rtech, tak to poničíme tím vším neočištěným lidským, co je v nás. A pak se divíme...
Když Bůh volá, vždycky v tom volání je pozvání stát se víc člověkem podle Božích představ... Člověk, aby mohl přijmout Boží volání, tak se nemusí stát lepším...
Bůh nás volá takové, jací jsme... Bohu nevadí, jací jsme, Bůh nás takové přijímá a s námi takovými počítá... Jsme pozvání, abychom se nedívali na sebe, ale na Boha, který povolává, s vědomím své vlastní slabosti. Jinak to svoje povolání budem brát jako vyznamenání... každé povolání je nezasloužený Boží dar...
Člověk má schopnost říct Bohu ANO... rozhodnout se, něco, co za nás nikdo neudělá... v nás je totiž spousta polovičatostí...: Jistě, zítra, za chvíli, potom, možná, snad, rozmyslím si to, někdy, uvidím, jak to vyjde a to je skulina, kudy přichází Boží nepřítel... "Potom" je cesta k "nikdy"!
Aby Bůh mohl jednat, musí dojít k setkání dvou svobod, svobody Boha a člověka. Bůh volá stále, ne jen ve velkých okamžicích života, ale on nás volá každý den...
Dispozice pro odpověď na Boží volání je nastavení srdce, aby bylo vímavé a citlivé pro vnuknutí... Jestli se člověk nemění ve svém každodenním životě, těžko se bude měnit v těžkých životních zkouškách, ty ho akorát v žovotě zlomí. To, co nás připravuje na život a na velké okamžiky, které musíme všichni nějak projít, je právě ta věrnost v každodennosti...
Pro Boží vedení je typické, že nám Bůh neřekne všechno naráz až do smrti, to bychom se zbláznili... Problém je, že když nám ukáže směr na první křižovatce, tak my už se přestanem ptát... jinými slovy:
Pán Bůh nám přihraje do života nějakého milého pěkného člověka..., ale Pán neřekl hned při prvním rande, že si ji má vzít. On řekl, aby se s ní dnes setkal... a protože je hezká a hodná, tak jinoch přestane rozlišovat a pokud možno, si ji vezme zítra...
Bůh nám věci odkrývá postupně, jednak proto, že jsou důsledkem našeho vzájemného dialogu a jednak proto, že my dnes nejsme schopni přijmout to, co nám řekne zítra.
To nejdůležitější není to, že nás Bůh volá v tom zásadním životním povolání k nějaké konkrétní cestě (do manželství do řehole...) to je okrajová záležitost... To, co je podstatné, je, jestli jsem člověkem, který setrvává v naslouchání a v poslušnosti Božímu vedení... Jen v tomto dialogu můžu uskutečnit svoje povolání.
Celý život je o odpovědi a o tom, abychom se nechali Bohem vést.
V každém Božím volání se skrývá MILOST k tomu, abychom to, co chce Bůh, mohli uskutečnit... Žádné povolání nejsme schopni uskutečnit z vlastní síly, na to nemáme.
Základní prožitek "Na to já nemám." to je ten nejzdravější postoj.
... Proč nás tedy Bůh k tomu zve? Protože chce, abychom to nedělali sami a ze své síly a podle svých představ. ...Bůh nás zve k tomu, co nás překračuje, jenže tu milost k tomu obdržím až ve chvíli, kdy dám SOUHLAS... kdy udělám ten krok ze své strany, kdy se rozhodnu poslechnout a vyrazím, jako bych na to měl, protože když mě k tomu zve Bůh, tak on je garantem toho, k čemu mě zve, ne já...
Čím víc na to mám, tím je méně místa pro Boha... Když je někdo dobrý rétor, tak je velký pokušení, že bude špatný kazatel.
V každém Božím volání je pozvání k růstu, k růstu naší vnitřní svobody...
To, co nás uvězňuje, není realita, to jsou naše představy a strachy z reality ovlivněné falešnými obavami a očekáváním.
Krásnou budoucnost dává jenom Bůh a on nám ji odkrývá postupně, když my mu důvěřujeme, tím uchovává naše srdce v pokoji...
To naše povolání je možné žít správně jenom jako jakýsi nekonečný proud stále nových Božích oslovení, které jsou výzvou jak k děkování tak k prosbě.
..."
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.