...vlastně jsem už skoro zapomněla, jak tahle přednáška P. V. Kodeta byla hutná... Je dobré si pár myšlenek připomenout. Zvlášť když se tak doplňují s tématem obnovy, kterou jsem mohla prožít o víkendu na Velehradě: ;-)

Záznam třetí přednášky z postní obnovy na téma evangelizace, která zazněla v Pastoračním středisku v Praze-Dejvicích dne 20.2. 2015

 

"Člověk nemusí přijmout to, jak ho Bůh volá, může dělat hluchého, může dělat jako by Bůh nebyl a dokonce může jednat opačně...

Každá neposlušnost Boha je naším útěkem od Něj a od Jeho blízkosti a od Jeho tváře. Je otočením se zády, cestou do situace, která nutně je nad naše síly. To si ten člověk v té chvíli neuvědomuje, že když neposlechne, že byť by jel na dovolenou, tak se vystavuje situaci, kterou nemůže zvládnout, protože ho tam Bůh nechce, protože zůstane sám a bude se s tím musem taky sám porvat.

...Je to ta nejhorší varianta, kterou může člověk udělat.

Kdyby se s tím Bohem aspoň pohádal, tak je šance, že se ty věci vysvětlí, ale když začneme dělat, jako že neslyšíme, a že se k Pánu Bohu někdy vrátíme, tak nejvíce ublížíme sami sobě...

Když člověk utíká před Bohem, utíká i před lidmi i před sebou a když utíká před lidmi utíká také před sebou a také před Bohem...

vnitřní nepokoj, který v sobě má, ty výčitky, ty ho ženou...

Formy útěku jsou různé... Bůh tomu prorokovi nebrání, nikdy nám nebrání, protože respektuje naši svobodu a my bychom byli tak rádi... A někdy ti lidé jakoby o to i prosí: "Pane Bože, zabraň mi v tom". No, On se o to i snaží, ale když pak nerozumíme ani těm událostem, které nás potkávají, tak mu někdy nezbyde nic jiného než čekat, až přijde čas, abychom zaslechli novou výzvu. To nic nemění na tom, že Pán Bůh je s námi  i na těch našich útěcích a v těch cestách, které nám nepřipravil, v situacích, které si děláme podle sebe. Je s námi ve všem. Dokonce způsobuje, abychom si dali říct, když neslyšíme, také skrze události.

...Když jde něco moc hladce a rychle, tak málokdy je to Boží... Protože je-li něco Boží, tak se to Božímu nepříteli nelíbí a on nám hází klacky pod nohy. Ale pokud my se vzdalujeme od Boha, bude muset nakonec Pán Bůh nějakou tu těžkost připravit...

Když jsme na cestě od dobrého k lepšímu, tak překážky, které se nám staví do cesty, nám dělá Boží nepřítel. Ale když jedeme od toho dobrého dolů, tak je to Bůh, který se snaží ten náš rozjetý kočár aspoň trochu přibrzdit a zastavit.
(sv. Ignác z Loyoly)

Je mnoho lodí, na kterých bychom mohli pryč od Hospodina, takových máme přistaveno denně desítky, ty nám nebudou nikdy chybět, budou velmi dostupné. Máme je kolem sebe každý den a některé ty lodi  jsou velmi svůdné, stačí si sednout k internetu a hned jsou připraveny, aby nás odvezly...

Člověk si v té chvíli neuvědomuje, že se vlastně tím útěkem ale vůbec nic neřeší, ba naopak komplikuje se a je jedno jaký je to útěk... k alkoholu, k televizi, k internetu, k laciný zábavě, ke koníčkům nebo do práce, k nějakýmu pěknýmu prožitku, do spánku, do jídla... ten problém zůstává a někdy se tím útěkem ještě množí, protože ten problém je v nás a před sebou člověk neuteče... ani před svou minulostí, ani před svou vinou, ani před neřešenými konflikty...

Když nechceme slyšet Boží hlas, mluví Bůh skrze události... a někdy jsou události hlasitější než to Boží slovo a že nás skutečně zastaví a vedou k zamyšlení, že přehluší Bůh tou skutečností, která se děje kolem nás, tu naši hluchotu a donutí nás položit si otázky, které bychom si nekladli...

Každá událost v našem životě je pozváním, to neznamená, že všechno to, co se děje, chce Bůh, ale když Bůh dopustí některé věci, které se dějí, je to pro nás okamžik k zamyšlení, abychom se začli Boha ptát, co máme v té chvíli dělat, protože Bůh může i věci těžké a bolavé vždycky obrátit v dobro...

Problém je jinde, abychom všechno to, co prožíváme, i ty těžké věci se naučili svěřovat do Božích rukou, abychom nechtěli situace, ve kterých se ocitáme, rychle a překotně řešit sami, právě ta překotnost je velkým pokušením, vyřešit to, co nás tíží, aby to už rychle bylo pryč. A kolikrát právě ty věci, které jsou nesnadné a těžké mají zvláštní vliv, jakoby nás Bůh těmi skutečnostmi hnětl jako hrnčíř tu hlínu. To, co nás proměnuje, je častokrát víc to, co je pro nás nesnadné, než všechny ty věci, které my sami děláme... že přijaté utrpení proměňuje lidské srdce a přetavuje...

a to neznamená, že by Bůh chtěl těžkosti do našeho života, ale On skrze ty těžkosti nám dává svou milost a proměňuje... Každá událost nějakým způsobem zve k odpovědi. Naše reakce jsou většinou velmi pochybné, takže se dopouštíme různých chyb...
První pokušení je ty věci hned interpretovat... My nejsme povoláni, abychom lidem interpretovali, co se děje v jejich životě, my jsme povolání, abychom s nimi v té situaci byli, abychom s nimi sdíleli to těžké a s nimi prosili o světlo... To světlo musí dostat on... a kolikrát to znamená, že s tím člověkem prostě jenom jsme, že není sám...jenomže ono to mlčení není úplně nejjednodušší úkol...

Jsme povoláni do těch událostí...zvát Boha... Kdyby se Jonáš hned začal modlit, ten příběh by byl jiný...

Pokušení fatalismu - "když to Pán dopustil, tak to tak musí být..."

Pokušení skrupulozity - jestli správně poznáme, co Bůh chtěl v našem životě...

Musíme připustit, že my těm událostem, které se dějí, rozumíme jenom zlomkově. My se učíme rozumět tomu, co nás v životě potkává, a když budeme blízko Bohu a Jeho srdci, tak nám občas to světlo přijde... Bůh neurčuje náš život, ale zve nás k té spolupráci v každodenním životě, vyvádí nás z toho falešného klídku...

Ale díky Bohu, právě ať se děje cokoli, my na ten život nejsme sami. Víra a důvěra, ve které my se postavíme k tomu, co nás v životě potkává, tam je klíč k pochopení a dobrému prožití té skutečnosti. Bohu se nikdy nic nevymklo z rukou, i když to tak vypadá, my se mu můžeme vymknout... ale jestli jsme v Boží ruce, jak říká ježíš, tak z té Jeho ruky nás nikdo nevyrve, to bychom my museli chtít ven, ale to je otázka důvěry, že na nás Bůh nezapomněl, i když se navenek dějí hrozné věci... Jeho ruce se nás dotýkají a pomáhají nám všechno dobře prožít.

Postoj víry znamená, že nebudeme chtít vždycky všechno řešit sami a že Boha pozveme. Může se stát, že člověk přesto, že se člověk modlí, že to Pánu Bohu svěří, že se rozhodne blbě, ale když jsem Pána před tím prosil, tak On mi pomůže i přes to špatné rozhodnutí dojít k dobrému cíli...

Ty těžké události, které v sobě skrývají výzvu Boží, se můžou stát důvodem naší vzpoury proti Bohu, když ho do toho nezvem a přitom je tam to pozvání k růstu naší víry, důvěry, naděje, trpělivosti, pozvání k přijetí naší ohraničenost a limitů, pozvání k odpuštění...

Naším úkolem není hnedka všechno řešit a ty věci odstranit. My v té snaze se nepříjemných věcí zbavit, je někdy vytěsníme a to obojí vede na zcestí.

My máme tou skutečností projít a projít ji s Bohem...

To ovoce, které je skyté tajemně v tom, že když s Bohem projdeme těmi událostmi, kterým Bůh dovolí vstoupit do našeho života, je, že my se naučíme stále víc ve všem přimknout k Bohu a o to vlastně jde... Jsme stvořeni k tomu, abychom žili s Bohem v nejdůvěrnějším vztahu lásky ...a co má někdy Bůh dělat, aby nás to naučil...?

Životní zkoušky vyvolávají mnoho otázek, ale my nemáme povinnost na všechny vědět odpověď...  A hlavně se kolikrát ptáme blbě: "Proč?" Ale to je otázka na kterou málokdy dostaneme odpověď. Daleko lepší je ptát se, co v té chvíli mám dělat a když v té chvíli začnu poslouchat Boha, tak časem třeba poznám i proč ty věci byly... Bůh nám neslíbil, že v tomhle světě budeme rozumět všemu, ale slíbil nám, že nás jako děti povede za ruku, když budeme chtít... to nejdůležitější je konkrétní krok, tu situaci prostě přijmout, abychom mohli jít dál, ale i přijmout tu skutečnost je jedna z největších milostí.

Boží odpověď někdy přichází nečekaně pokojně, ale vždycky je taková, že se nedá lidsky vymyslet, ale přináší vnitřní pokoj a světlo na další krok..."