Včera jsem doma nahlédla do časopisu Immaculata. Většinou čtu jenom nadpisy a prohlížím si obrázky. :-) Ale tentokrát mě hned na páté straně upoutal známý obraz Panny Marie rozvazující uzly, a protože už se k ní nějaký čas ráda obracím prostřednictvím novény sestavené Vojtěchem Kodetem (http://www.vojtechkodet.cz/modlitby/noveny/novena-k-panne-marii-rozvazujici-uzly.html), začetla jsem se do celého článku. Tak se o některé úryvky s váma chci podělit, třeba v nich najdete taky nějakou novou informaci, podnět k zamyšlení...

"...Odevzdání se Panně Marii můžeme přirovnat tak trochu k nasazení brýlí - ty skutečnost jako takovou nemění, ale umožňují ji lépe vidět a ocenit a také s ní lépe nakládat.

Střípek z historie:
Tento příběh se udál v polovině 17. stol. Manželství Wolfganga a Sofie Langenmantelových se jevilo jako úplný omyl a chybělo už docela málo, aby se definitivně rozpadlo. Pak se ale do celé záležitosti vložil o. Jakub Rem, jezuita z Ingolstadtu. Začal nešťastný pár svěřovat do ochrany Matky Boží, přičemž opakoval tuto nevšední modlitbu: "Odevzdávám ti toto manželské pouto a prosím tě, abys narovnala, co se v jejich vztahu zamotalo a rozvázala všechny zasukované uzly." Bylo skutečně s podivem, jak rychle modlitba zapůsobila. Mezi manželi zavládla opět harmonie a to v takové míře, že se šťastně dožili stáří a dočkali se i dětí a vnoučat. Jedním z nejmladších vnuků byl Hieronymus Ambrosius Langenmantel, který ve svém srdci zaslechl hlas  k povolání, uposlechl ho a stal se augustiniánským řeholníkem v klášteře v Augšpurku při kostele sv. Petra. Z vděčnosti za záchranu manželství svých prarodičů (a tím vlastně i za dar svého života) nechal namalovat obraz, známý dnes jako Panna Maria rozvazující uzly.

...

Uzel vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie, co zauzlila Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou...

Obraz
Malba na plátně symoblicky rozbrazuje Mariin zásah do manželské krize Langenmantelových Znázorňuje Pannu Marii tak, jak se obyčejně znázorňuje její Neposkvrněné Početí. Matka Boží na sobě má červené šaty (symbol lidství a služby) a modrý plášť (symbol zastiňující ji mocí Nejvyššího), stojí na měsíci, je světlem oděná, obklopená zástupem andělů a nad její hlavou se vznáší holubice Ducha Svatého. Avšak namísto sepjatých urkou, jak to na podobných obrazech bývá, zde Maria rozvazuje uzly na stužce, kterou před ní drží andělé. A pod Mariinýma nohama je had - satan, jenž se stále více zauzlovává. ... Dole na plátně je možné spatřit ještě dvě mužské postavy se psem. Lze je interpretovat dvojím způsobem. Buď jako mladého Tobiáše, jenž jde, doprovázen Archandělem Rafaelem a svým psem, požádat o ruku Sáry (Tb 6,1), anebo jako Wolfganga Langenmantela a o. Jakuba Rema, modlícího se za manželství rozhádaného páru. Pes by v tomto případě symbolizoval manželskou věrnost.

 ...Obraz padl do oka i argentinskému jezuitovi o. J. M. Bergogliovi (nyní papež František)... Termín "padl do oka" jsem nepoužil jen tak, neboť pro papeže Františka svěření se Panně Marii je jakoby výměna pohledů Matky a dítěte.

"Pohled! Jak je důležitý! Kolik věcí lze vyjádřit pohledem! Sympatie, povzbuzení, soucit, lásku, ale také výčitku, závist, pýchu a dokonce nenávist. Často pohled říká víc než slova anebo říká to, co slova nedovedou nebo se neodvažují říci." pronesl během modlitby růžence v říjnu roku 2013.

Na koho hledí Panna Maria? Hledí na nás všechny, na každého z nás. A jak na nás hledí? Hledí na nás jako Matka: něžně, milosrdně, laskavě. Tak se dívala na svého Syna Ježíše ve všech chvílích jeho života. Jsme-li znaveni, sklíčeni, zdrceni problémy, hleďme na Marii, vnímejme její pohled, který říká našemu srdci: "Do toho, dítě, budu ti oporou!" Matka Boží nás dobře zná. Je Matkou, která dobře ví, co jsou naše radosti i naše těžkosti, naše naděje a naše zklamání. Když pociťujeme tíži svých slabostí, svých hříchů, hleďme na Marii, která říká našemu srdci: "Vstaň, jdi k mému Synu Ježíši, v Něm dojdeš přijetí, milosrdenství i nové síly pro pokračování v cestě," řekl dále.

...

Kdysi jsem slyšel tuto historku: Jedna matka si se svým malým synem vyšla na procházku do parku, když tu náhle došli k velké větvi, která se při bouřce ulomila a zatarasila jim cestu. Chlapec se ji okamžitě jal uklízet, nejprve se ji pokusil zvednout, pak odtáhnout a nakonec aspoň trochu odsunout, avšak i když samou námahou až zrudl ve tváři, větev se mu nepodařilo odstranit.

"To nejde," povdechl si. "A zkusil jsi všechno?" zeptala se ho matka. "Ano, zvedal jsem ji, tlačil, tahal. Co mám ještě dělat?" "Nevíš? Požádej mě o pomoc," usmála se matka.

A to je vlastně smysl odevzdání se Panně Marii: vložit do jejich rukou všechny uzly a všechna ta zašmodrchání, dívat se na Krista skrze ni jako skrze brýle důvěrného odevzdání se, vzývat její pomoc, v těch nejnepatrnějších záležitostech, které jak ta větev z příběhu, sice moc neváží, ale přesto je pro nás k neuzvednutí.

...

Možná právě v tuto chvíli mě trápí nějaký uzel nebo soužení, s nimiž jsem se nedokázal vypořádat. Zdá se mi, že jsem už použil všechny způsoby a prostředky, že jsem už vyčerpal všechny možnosti. Co mám ještě dělat?

"Nevíš? Požádej mě o pomoc," usmívá se na mne Ježíšova Matka a vztahuje ke mně ruce. Tytéž ruce, jimiž k sobě vinula Dítě Ježíše.

(převzato a mírně upraveno z časopisu Immaculata č. 136, katecheze - P. Jacek M. Pedziwiatr ThLic.)