Myšlenka pro dnešní den z bihk.cz:


"A odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům."
(Mt 6,12)


...Přemýšleli jste někdy nad vážností této věty? Víme, co říkáme? Opravdu prosíme o to, aby nám Pán odpustil stejně tak - do té míry, jako odpouštíme i my?
Neozývá se v nás někdy spíš: "Pane, Ty mi odpusť všechno! ...no dobře, tak já taky tohle ještě odpustím, ale támhletomu přece odpustit nemůžu...podívej, co mi udělal, jak mi ublížil."
Aha! ...tak Pane, odpusť - "ale víc než já" a ne "tak jako já"...?

Přiznám se, že já si tuhle větu musím občas doplnit o slovíčko "chceme (odpouštět)"..., abych ji mohla s upřímností vyslovit. Ne vždy jsem schopná odpustit hned a úplně, a tak se snažím aspoň chtít pustit Boží milosrdenství a prosit, aby působilo i ve mně...a On uzdravil, proměnil, osvobodil a uschopnil moje srdce odpouštět, protože samo ze své lidskosti to nedokáže. Jedině s Boží pomocí je možné projít tento proces od "nemůžu" k "chci" až k "odpouštím".

Ježíš nám dal vzor, a tak se chci dál snažit odpouštět svým viníkům, jako i On odpustil nám, když z kříže volal: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí."

 

Doporučuju k poslechnutí přednášku Vojtěcha Kodeta: Duch svatý jako dar k odpuštění:
http://www.youtube.com/watch?v=ukf94F7SQVg