Z textů na dnešní den:

...Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus...

(1. Petrův 1, 3  - 9)

 

Seděli u něho na zemi sedm dní a sedm nocí a nikdo mu ani slovo neřekl, neboť viděli, že jeho bolest je převeliká.  (Job 2, 13)

Z komentáře svatého Řehoře Velikého, papeže, ke knize Job

 
Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?

     Když Pavel v sobě pozoroval bohatství vnitřní moudrosti a zároveň viděl, jak navenek je jen porušitelným tělem, řekl: ‚Poklad máme v nádobě hliněné.‘ Nu, a u blaženého Joba? Na povrchu cítila hliněná nádoba rány vředů, ale přitom zůstal uvnitř poklad neporušený. Navenek sice praskají rány, ale uvnitř se nepřetržitě tvoří poklad moudrosti, a z něho vyvěrají na povrch slova svatého vědění, která praví: Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme? Dobrem myslí Boží dary, ať už časné nebo věčné, a zlem nazývá časné rány. Pán o tom mluví skrze proroka takto: Já jsem Hospodin, jiný není. Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí.


     Tvořím světlo a působím tmu, protože když bič bolesti navenek vytváří temnoty, uvnitř se jako důsledek poučení rozžíhá světlo duše. Dávám štěstí a dopouštím neštěstí, neboť pokoj s Bohem je nám vrácen tehdy, když to, co Bůh tak dobře stvořil, ale po čem člověk tak nedobře zatoužil, se nám obrátí v rány, které jsou pro nás špatné. Hříchem jsme zajisté ztratili jednotu s Bohem; je tedy dobré, abychom se za pomoci ran s ním opět smířili: když se nám každá věc, ačkoli dobře stvořená, obrátí v bolest, naše napravená duše se s tvůrcem pokoje pokorně opět smíří.


     Ale je třeba si dobře všimnout v Jobových slovech toho, jak dovednou úvahou se brání přemlouvání své manželky, když říká: Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme? V soužení je totiž velikou útěchou, jestliže si uprostřed protivenství připomeneme dary svého Stvořitele. A nic, co nás potká bolestného, nás nezlomí, jestliže se nám v mysli co nejrychleji vynoří představa Božího daru, který nás pozvedá. O tom je totiž psáno: Ve dnech štěstí nezapomínej na neštěstí a ve dnech neštěstí nezapomínej na štěstí.


     Neboť každý, kdo přijímá dary, aniž by se zároveň bál, že mohou přijít také rány, nechá se unést radostí do velké výše, ale povznesený v radosti potom náhle se prudce zřítí.
A koho stíhají rány a on se v čase trápení vůbec netěší z darů, které se mu poštěstilo dostat dříve, tomu zpustoší mysl naprosté zoufalství.


     Takže je tedy třeba spojovat obojí, aby vždy bylo jedno druhému oporou: aby trápení v neštěstí zmírňovala vzpomínka na Boží dar a předtucha trápení a strach z něho aby tlumily radost z daru. Nuže, chce-li svatý člověk uprostřed ran zkonejšit zjitřenou mysl, přemýšlí v bolestech neštěstí o kráse darů a říká si: Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?