V nedělním evangeliu jsme četli: "Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla..." (Mt 4, 1 - 11)

(Všimli jste si, že tím, kdo Ježíše vyvedl na poušť, byl Duch?)

Ďábel Ježíše nesváděl rovnou k něčemu hodně hříšném (udělat z kamene chleba, když má hlad, na tom není nic špatného a on by byl přece schopný to udělat), ale Ježíš věděl, že Bůh si to nepřál.
I na nás někdy Duch dopouští, že se ocitáme na poušti...

Pokušení většinou nemívá podobu přímého nabádání ke zlému skutku. Naopak, obyčejně se ponejprv představuje jako výborná příležitost k tomu, aby člověk dokonale využil všech svých schopností. Druhý krok, který následuje, je vzbuzení podezření vůči Bohu. A když se v lidském srdci spolehlivě zahnízdí hlodavá pochybnost, že Bůh se snad někde dopustil chyby či nespravedlnosti, pak je už jen krok k tomu, abychom se iniciativně postavili na jeho místo a začali si sami „zjednávat nápravu“.

Ďábel nikdy nespí, závidí nám Boží blízkost, které se sám navždy zřekl a on ví, o co přišel. Chce nás přesvědčit, že vlastně ani sám neexistuje. Podsouvá nám různá pokušení. Je to pečlivý systematik, který je ale zoufalý, protože neví, kolik má času, aby nás dostal. Nutí nás k uspěchaným rozhodnutím, protože má omezený čas, kděžto Bůh má celou věčnost. Snaží se všechno komplikovat, potíže nafukovat, ukázat, jak jsme bídní a donutit nás, abychom o tom hlavně s nikým nemluvili, abychom v tom zůstali sami.

Pak je právě potřeba o tom začít muvit a říct mu: "Já znám svou bídu, ale vím, že Bohu to nevadí."

Ďábel se snaží uvrhnout člověka do beznaděje a jediné, co ho v tom zastaví, je důvěra v Boha, tam jeho zbraň přestává účinkovat.

Ďábel nechápe a nezná pokoru, neví, co je to stát v pravdě před Pánem, proti pokornému člověku nemá tedy moc šancí.

Ďábel nemůže proniknout do našeho světa vnitřní modlitby a do naší vůle. Když se přestanu modlit a snažit, ďábel začíná vyhrávat.

I v temnotě je potřeba zůstat vytrvale a trpělivě v odevzdanosti Bohu, to ďábla ničí, on neumí být trpělivý.

(z přednášek duchovní obnovy)

 

"...Náš život nemůže být během této pozemské pouti bez pokušení; cesta kupředu totiž vede jen přes naše zkoušky a jenom ten, kdo byl podroben zkoušce, ví, co v něm je.

     Vítězné koruny se dostane jen těm, kdo zvítězí, zvítězit však může jen, kdo podstoupí zápas, a k zápasu je třeba protivníka a zkoušek. Onen volající od končin země má sice v srdci úzkost, ale není opuštěn. Pán se totiž rozhodl, že kvůli nám, kteří jsme jeho tělem, sám předem půjde naší cestou v tom svém těle, ve kterém zemřel, vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa; aby tak údy s důvěrou očekávaly, že i ony se dostanou tam, kam je předešla hlava.

     Tím tedy, že dopustil, aby ho ďábel pokoušel, přetvořil nás v sebe. Četli jsme v evangeliu, jak byl náš Pán Ježíš Kristus pokoušen na poušti od ďábla. Ďábel Krista pokoušel v plném slova smyslu. V Kristu jsi totiž byl pokoušen i ty: Z tebe si totiž Kristus vzal tělo, ze sebe ti dal spásu; z tebe si vzal smrt, ze sebe ti dal život; z tebe si vzal urážky, ze sebe ti dal pocty. Tedy z tebe si vzal zkoušky, ze sebe ti dal vítězství.

     Jestliže jsme byli v něm pokoušeni, v něm také přemůžeme ďábla. Vidíš, že Kristus byl podroben zkoušce, a nevidíš, že zvítězil? Věz, že v něm jsi byl podroben zkoušce i ty, a věz, že v něm také vítězíš. Kristus se ovšem nemusel dát od ďábla pokoušet. Kdyby však nebyl pokoušen, nebyl by ti dal příklad a poučení, že máš možnost v pokušení zvítězit."

(Z výkladů svatého Augustina, biskupa, na žalmy)