Z breviáře:

DRUHÉ ČTENÍ

Z komentáře svatého papeže Řehoře Velikého ke knize Job

(Lib. 10, 47-48: PL 75, 946-947)

 

Vnitřní svědek

     Komu se vysmívá jeho přítel tak jako mně, bude volat Boha, a ten ho vyslyší. Když se slabé mysli dostane za dobré skutky závanu lidské přízně, často ji to odvádí k vnějším radostem. Klade pak svůj vnitřní cíl až na druhé místo a bez zábran se s potěšením věnuje tomu, co slyší zvenčí, takže se neraduje ani tak z toho, že se stává blaženou, jako z toho, že se to o ní říká. A tím, že dychtivě naslouchá hlasům, které ji chválí, opouští vlastně to, čím už začala být. A vzdaluje se od Boha právě v tom, v čem se zdála být před Bohem nejvíce hodna chvály.


     Ale někdy se duch trvale snaží o dobré dílo, a přesto trpí lidským posměchem. Dělá obdivuhodné věci, a dostává se mu za to nadávek, takže místo aby ho chvála lákala vyjít ven, zahánějí ho urážky, aby se stáhl do sebe. A tím pevněji zakotvuje vnitřně v Bohu, čím méně nachází venku místo, kde by spočinul. Veškerá naděje se pak upíná ke Stvořiteli a člověk se uprostřed posměchu a spílání dovolává jedině vnitřního svědka. A duše pokořeného člověka je Bohu tím blíž, čím víc se vzdaluje lidské milosti a přízni. Rychle se hrouží do modlitby a vnějším tlakem se taví a čistí, takže může lépe pronikat do toho, co je uvnitř.


     Výstižně se tady proto říká: Komu se vysmívá jeho přítel tak jako mně, bude volat Boha a ten ho vyslyší. Když totiž ničemové zahrnují šlechetné lidi výtkami, jenom jim ukazují, koho se mají dovolávat jako svědka svých činů. Ozbrojí-li se sklíčená mysl modlitbou, zjednává si v srdci nebeské vyslyšení právě tím, co ji navenek zcela zbavuje lidské chvály.
     Ale všimněme si, jak prozřetelně se tam vkládá tak jako mně. Je totiž dost lidí, které také trápí posměch, a přece nedocházejí u Boha sluchu. Neboť jestliže se posměch rodí následkem provinění, rozhodně z něho nemůže vzniknout žádná zásluha.
     Je totiž na posměch prostota spravedlivého. Moudrost tohoto světa znamená zakrývat srdce lstí a slovy zahalovat vlastní smysl, co je lež vydávat za pravdu a pravdu prohlašovat za klam.
     Moudrost spravedlivých naopak znamená nic navenek nepředstírat a slovy odkrývat vlastní smysl, milovat pravdu takovou, jaká je, a lži se vyhýbat, z lásky prokazovat dobro a zlo raději velmi shovívavě snášet než konat, nehledat žádnou pomstu za bezpráví a urážku pro pravdu považovat za zisk. Ale takováto přímost spravedlivých je na posměch, protože moudří tohoto světa nepovažují upřímnost za ctnost, ale za hloupost. Neboť všechno, co se dělá v čistotě srdce, mají zcela jistě za projev hlouposti; a cokoliv je v činech člověka v souladu s pravdou, připadá pozemské moudrosti jako pošetilost.