Velekněz a všichni jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli plní žárlivosti, proto dali apoštoly zatknout a zavřít do veřejného žaláře. Ale anděl Páně v noci dveře žaláře otevřel, vyvedl je ven a řekl: „Jděte, postavte se v chrámě a hlásejte lidu všechna slova tohoto života.“ Oni uposlechli, vešli časně ráno do chrámu a učili. Zatím se dostavil velekněz a jeho stoupenci. Svolali veleradu i všechny izraelské starší a poslali (služebníky) do žaláře, aby je přivedli. Když tam však služebníci přišli, ve vězení je nenalezli. Vrátili se tedy a hlásili: „Žalář jsme našli pečlivě uzavřený a stráž stát přede dveřmi, ale když jsme otevřeli, nenašli jsme uvnitř nikoho.“ Když velitel chrámové stráže a velekněží uslyšeli ta slova, byli na rozpacích, jak se to mohlo stát. Tu kdosi přišel a hlásil jim: „Muži, které jste uvěznili, jsou v chrámu a učí lid!“ Odešel tedy velitel se svými lidmi a přivedl je, ale bez násilí. Měli totiž strach z lidu, že je bude kamenovat. (Sk 5,17-26)

Když se něco začne dařit, většinou se zároveň blíží nějaké problémy. Tato zkušenost není pouze z tohoto světa, známe ji i z duchovního života. Když roste Boží dílo, Boží nepřítel začíná být nervózní a snaží se to dobré překazit nebo alespoň přibrzdit.

Prvotní církev rostla, Boží slovo se šířilo „a stále přibývalo mnoho mužů a žen, kteří uvěřili Pánu“ (Sk 5,14). Rostla však i žárlivost těch, kdo událostem nerozuměli či nechtěli rozumět. Chtěli Ježíšovy učedníky i Boží působení dostat pod kontrolu. „Proto dali apoštoly zatknout a zavřít do veřejného vězení“ (Sk 5,18).

Co apoštolové ve vězení dělali, se z úryvku nedovídáme. Je však pravděpodobné, že na vzniklou situaci reagovali jako v mnoha jiných případech: „modlili se a zpívali Bohu chvalozpěvy“ (Sk 16,25). Obraceli se k Bohu a věřili, že se o ně postará. Určitě si nestěžovali na bezpráví, které na nich bylo pácháno, nelitovali, že se včas neukryli, nelamentovali nad svým neštěstím, ani nevyčítali Bohu, že je sám povolal hlásat evangelium a přesto dopustil, aby jim lidská žárlivost toto poslání znemožnila. Věřili, že jsou tam, kde je Bůh potřebuje, a že až je bude potřebovat jinde, nějak si poradí. Modlili se, důvěřovali Bohu a uchovávali si pokoj.

A právě proto byli schopni nechat se andělem z vězení nečekaně vyvést a pokračovat v hlásání „slova života“. Proto s klidem přijali i další zatčení a předvedení před veleradu. Vše vnímali jako další příležitost vydat svědectví o Kristu.

Učedník Ježíše Krista totiž nehlásá slovo života pouze v chrámě. Nevybírá si situace, ve kterých má hlásat evangelium. On ví, že má jít až na konec světa, ke všem lidem a národům. Jinými slovy, neexistuje situace, ve které by neměl vydávat svědectví Kristu. Nemoc, starosti, bezpráví, neúspěch, to vše je pro nás příležitostí svědčit o radostné zvěsti. Svědčit nejen slovem, ale hlavně postojem víry. Každá situace je nejen příležitostí, ale dokonce výzvou k zaujetí postoje víry. V každém okamžiku můžeme svým postojem ukázat na Krista jako na toho, komu jsme svěřili svůj život.

Apoštolové nemohli „mlčet o tom, co viděli a slyšeli“ (srov. Sk 4,20). Nemohli nevydávat svědectví o tom, co Bůh skrze Ježíše Krista vykonal. Kéž by takové „nutkání“ bylo v každém z nás. Kéž by náš život byl tak prostoupen Božím působením, že bychom nemohli mlčet o tom, co Bůh koná.

Až se nám bude zdát, že se naše situace začíná komplikovat, zachovejme klid. Možná to je nová příležitost, jak vydat svědectví Pánu a zároveň poznat, že On své věrné nečekaně vyvádí ze žaláře.

http://www.bihk.cz/pastorace/archiv/myslenky-k-velikonocni-dobe/14-streda-po-2.-nedeli-velikonocni.html?page=1